Proplétám se davem do prostoru stání a pozoruji zčernalé tribuny. Pár výjimek se ještě najde, jinak ale dress code platí. Tu a tam zaslechnu útržky rozhovorů nad pivem v tématicky potištěných kelímcích a zjišťuji, že jejich téma se netýká práce ani známých jako na jiných akcích, ale hudby a chystaných koncertů. Lidé řeší novou desku "Spirit", vybírají si nejoblíbenější skladby, diskutují nad setlistem. Je úžasné být součástí komunity, která muzikou britské formace skutečně žije. Tak oddané fanoušky má jen málokterá kapela. Vzduch se plní příjemným vzrušením a atmosféře zkrátka není co vytknout.

Na gigantickém pódiu s obrovskou promítací plochou se objevují kreslené nohy a zatímco se jejich silueta zvětšuje, pod nimi se shromažďuje Martin Gore, Andy Fletcher, Peter Gordeno a Christian Eigner. Na plošině, která obrazovku rozděluje, se nakonec objeví i Dave Gahan a s písní "Going Backwards" je odstartováno. Zpěvák s nezaměnitelným hlasem předvádí elegantní tanec pyšného páva plný teatrálních gest a hlavu prostoupí jednoduchá, ale zcela jasná a uspokojivá myšlenka. "Jo, jsem na Depeche Mode."

Fenomén tak monstrózního kalibru je zkrátka omamný, a i když úvodní skladby typu "So Much Love" nebo "Corrupt" ještě s publikem příliš necloumají, kouzlo osobností na pódiu je takřka hmatatelné. Diváci se vůbec navzdory očekávání chovají poměrně klidně, a když je Gahan tu a tam vyzve ke zpěvu, zaznamenatelný chorál se dostavuje až v závěru skladby "Home". Tu už má ale, stejně jako předchozí "A Question Of Lust", na starost Martin Gore.

Krátké intermezzo za doprovodu zpěvu ikonického kytaristy je zejména v případě "A Question Of Lust" okamžitým spouštěčem husí kůže, neboť tak hluboce procítěný zpěv klavírní balady naplněné ukrutnou bolestí je spolu s plačtivýma očima plnýma smutku překrásným protikladem k trochu přehrávajícímu Gahanovi a dodává koncertu skutečnou hloubku a opravdové emoce.

Ústřední postava Soulsavers je samozřejmě showman, jakého takto obrovská produkce potřebuje. Jelikož možnosti stadionu zůstávají v rámci nějakých rachejtlí nebo míčů nevyužity a prim hraje hudba tu a tam doplněná o nějaký ten videoklip, je vlastně dobře, že se zpěvák drží Lemmyho pravidla k cestě za slávou a svůj tanec vede od sexuálních náznaků a svůdných pohybů ve "World In My Eyes" až po potácení se jako po zbavení smyslů v jiných skladbách. Pěvecky mu není co vytknout, snad jen v naživo poněkud rozvláčné "Wrong" se spolu s kapelou mohli více přiblížit studiové a mnohem ráznější, rockovější verzi.

Setlist by jistě unesl ještě třeba "Precious", "Suffer Well", "It's No Good" a spoustu dalších, jeho primární snaha je ale koncipovat koncert ke gradaci, v druhé polovině show se tak začíná kadence velkých hitů stupňovat. Singl "Where's The Revolution" z novinky "Spirit" mezi ostatními písněmi září a funguje i naživo. "Enjoy The Silence" a "Never Let Me Down Again" základní hrací dobu ukončují za mohutného sborového zpěvu a mávání.

V přídavku ještě jednou zazáří Martin Gore, složí se pocta Davidu Bowiemu a po "I Feel You" se loučíme s "Personal Jesus". A i když Depeche Mode vždy byli spíše elektronickou a synth-popovou skupinou, tak rockový zvuk v nezapomenutelném hitu jim obrovsky sluší a ani po letech neztrácí na síle. Naopak, naživo je jeho pochodový rytmus a striktní kadence "Reach out and touch faith" vrcholem vystoupení a perfektní tečkou zároveň. A bezmála třicet tisíc lidí se tak z koncertu skromného na promluvy, ale bohatého na dobrou hudbu může domů spokojeně vrátit a s potutelným úsměvem si pod vousy mrmlat: "Jo, byl jsem u toho."