Metal je hermetický. Od přelomu století oblast alternativní hudby pomalu shrnovala žánry v jeden nadžánrový celek, ale metal ve jménu mýtické čistoty hájil své uzavřené a konzervativní pozice. Získat nové stoupence se pokusili svým lákavým post-metalem Opeth, ale dnes je to jenom ultratradiční prog-rock revival. Nicméně nakonec se na festivalech alternativní hudby začaly objevovat jména jako Converge, Ulver nebo Sunn O))) a indie-mládež pocítila vzrušení, protože má konečně možnost poslouchat opravdovou těžkou hudbu, zatímco část metalistů nadšeně objevuje druhy hudby, o kterých se jim ani nezdálo. Třeba Ulver na novém albu hraji lepší synth-pop než Depeche Mode a Deafheaven chytře namíchali prvky black metalu, post-rocku a shoegazu. Ale jestli fanoušci Ulver omlouvají jejich synťákový pop jako experiment nebo kraut-rock, Deafheaven dostali posměšnou nálepku hipster-metalu.

Uzavřený horní bar mohl vyvolávat otázky o návštěvnosti nebo opravdové popularitě kapely, ale už během supportu se celý spodní prostor Lucerna Baru komfortně zaplnil. Nevím, jestli to byla zásluha a přání skupiny nebo se už klub připravuje na novelu zákona, ale koncert byl nekuřácký, kromě nové, tajemné místnosti. Je to možné? Ano. Stala se nějaká tragédie? Shromážděný dav se bavil během vystoupení Youth Code líp než na leckterém plnohodnotném koncertě, i když předváděli v podstatě mix Pharmakon s devadesátkovými rave-parties a angažovanost i vztek vokalistky působily trochu uměle nebo unaveně.

Unavený ale rozhodně nebyl George Clarke. Jeho působivý účes měl jasné praktické využití, dívat se na něj úplně nahradilo jakékoliv vizualizace. Clarke je organicky synchronizovaný s hudbou a navíc upřímný ve svém zájmu o kontakt s publikem. Je přitom až těžké věřit, že jeho hlas není nějak modulován, zní náročně a nereálně jako posedlý vřískot čarodějnice. Hlasitost dovolila zdůraznit jemnější post-rockové pasáže a ukázat v podstatě melodické písničkářství Deafheaven.

Koncert byl do poslední vteřiny podmanivý a absolutně nenudil. Na deskách je jednodušší ztratit pozornost, na koncertě to nebylo vůbec možné. Zazněly samozřejmě skladby z posledního alba "New Bermuda" a kultovního "Sunbather", ale taky z debutového "Roads To Judah". Po půl hodině jsme slyšeli sotva tři skladby, každá představovala průměrně desetiminutový napínavý zážitek, přičemž novější skladby děsí atmosférickým napětím, starší připomínají, odkud se v jejich případě vzal pojem blackgaze.

Největším překvapením ale byla vynikající předělávka "Cody" od Mogwai odhalující jasné post-rockové vlivy v hudbě Deafheaven. Hodina a dvacet minut, jenom osm skladeb, vrchol v podobě finální "Pecan Tree". Jsem moc rád, že skupina neporušila svůj perfektní hudební narativ žádným zbytečným přídavkem. Byl to ten nejlepší druh vystoupení, kdy interpret, kterého třeba běžně neposloucháte, překvapí potenciálně nejlepším koncertem roku.