Vloni jste jeli úspěšné Turné na střechách, letos na něj navazujete, co vás vedlo k tomu, že ho zopakujete a že nevyužijete třeba jiný koncept?

Tomino (dále T.): Nebylo to tak, že nás to vloni napadlo a hned si řekli, jdeme do toho, ale dřímalo to v nás asi deset let, než se to zrealizovalo. Kdysi jsme dělali koncert na střeše šumperského divadla, který měl zajímavou atypickou atmosféru… a tak nás napadlo, že by bylo fajn s tím vyjet po celé republice. Napoprvé to bylo super, tak jsme to chtěli ještě jednou zopakovat. Zatímco vloni jsme ty střechy museli sami hledat, po loňském úspěchu turné se nám začali sami lidé ozývat s tipy na pěkné střešní prostory, kde se dá zahrát.

Ondra (dále O): Ale nechceme z toho dělat povinnou tradici, abychom tím byli svázáni, že to každý rok musíme dělat. Proto letos jedeme turné na střechách naposledy.

Podle čeho jste vybírali letošní zastávky, opakují se některé?

T: Některá města se opakují, ale přibyla nová jako například Brno, Zlín, Liberec...

O: Myslím, že dvě střechy se opakují, jinak jsou jiné. Loni jsme to celé chystali dost punkově, ani jsme se na žádné střeše nebyli dopředu podívat, jen jsme někde něco domluvili… třeba v Jeseníku nás vyvážela na střechu vysokozdvižná plošina, protože jsme nevěděli, že se tam nedá dostat. (smích) Aparaturu a lidi to muselo vyvážet taky. A když chtěl někdo na záchod…

T: … tak musel zase na tu plošinu, ta začala vrčet, že jsme museli přestat hrát, protože to dělalo strašný randál. Někdo nám říkal, že bychom měli tyto mouchy vychytat na tento rok, ale podle mě by to bez nich nešlo, protože právě kvůli těmto nedokonalostem jsou koncerty originální a baví nás.

O: Vždy nás taky ohromil výhled, díky kterému jsme se měst mohli skoro dotknout. Lidi jsou kolikrát překvapení, jaký se jim naskytne krásný výhled na jejich vlastní město.

O: Krásný prostor jsme našli letos například v Praze, zahrajeme na verandě obchoďáku Kotva, za kapelou budou lidé vidět Hradčany, celou starou Prahu a snad taky západ slunce, teda pokud nebudou mraky (smích).

Bylo náročné vyjednat pronájmy střech? Byly nějaké problémy?

O: Byly, třeba jsme zjistili, že některé střechy mají malou nosnost nebo že tam je nová lepenka, po které se nesmí chodit.

T: Dvakrát na nás přijeli policajti, jednou v Praze a pak v Jeseníku.

O: V Jeseníku jsme hráli uprostřed města a tam jsme se cítili skoro jako Beatles, protože kolem budovy, na které jsme hráli, se začali shromažďovat lidi, přinesli si deky, lehátka, až tam byly celé davy, pak přijeli policajti, kteří to začali trochu rozhánět a přesouvat lidi mimo komunikace.

T: Další problém tohoto turné spočívá pro nás v tom, že všichni trpíme závratěmi, hlavně já s bráchou. Na některé navrhované střechy jsme ani nevylezli, protože to by bylo fakt šílený. (smích)

Máte ještě z něčeho jiného strach?

Oba: Z pavouků, spidermani z nás asi nebudou (smích).

T: Ale největší strach máme z těch výšek. Třeba teď jsme chtěli točit upoutávku na turné na jedné střeše, ale zasekli jsme se a zůstali trčet ve střešním okně… prostě se snažíš překonat svoji fóbii, ale někdy to nejde. Ale když pak víš, že tam musíš vylézt, že tam na tebe čekají fanoušci a je to tvůj koncert, tak tam prostě nejde nejít. (smích)

Vloni jste jeli turné ještě tehdy s neznámým Pokáčem, letos Sabina Křováková, proč právě ona?

T: Sabinu s sebou bereme ze zištného důvodu, protože chceme, aby si s námi zazpívala pár duetů, které jsme nahráli s různými zpěvačkami.

O: Zároveň jsme chtěli najít zpěvačku, která se sama umí doprovodit na kytaru a nepotřebuje za sebou velkou kapelu, protože ta by se už nevešla. Na střechách není prostor na klasickou předkapelu a přestavování stage.

Na píseň "Zůstaň" si vybíráte fanynku, aby vám pomohla se zpěvem. Stalo se vám, že se třeba žádná nepřihlásila nebo naopak přihlásila a její výkon byl nic moc?

T: Výjimečně se stalo, že se nikdo nepřihlásil. Ale jak už tuhle interakci děláme docela dlouho, tak teď se nám kolikrát dopředu samy hlásí zpěvačky přes Facebook.

O: No a když přijde situace, že zpěvačka má třeba trému a její zpěv není ideální, tak zvukař Kuba už to zná a napřed zkusí zpěv hodně nahalovat, a když nepomůže ani to, tak mikrofon nenápadně stáhne. (smích)

T: Nejdřív jsem si myslel, že je to pro zpěvačky podpásovka, že jim stáhneme mikrák, ale nakonec jsem si uvědomil, že je to pro jejich dobro. (smích) Jedna holka se objednala dlouho dopředu, že by chtěla zpívání s námi věnovat svému partnerovi k narozeninám. Na pódium přišla strašně suverénně, stopla kapelu a začala moderovat (říkat věnování). Její partner to zprvu natáčel v první řadě, ale když ta holka začala zpívat, tak mu začal klesat úsměv i telefon a začal couvat k východu ze sálu… Zpívala fakt hrozně.

Před nedávnem jste natočili peprnější klip "Budu rád". Jak vznikal?

O: Sami jsme si ho vymysleli a očekávali, že to bude neškodný romantický klip. Jenže video nám zakázal šířit Facebook, že prý obsahuje příliš lidské kůže. A už vůbec jsme netušili, jaký z toho bude mít chudák brácha průser doma. Jeho žena to brala jako nevěru v přímým přenosu. (smích)

Jak probíhalo natáčení, bylo tam jen pár nejnutnějších lidí, nebo tam byli všichni, jak to tak bývá u podobných scén zvykem?

T: Bylo jich tam kolem dvaceti. Brácha byl pět centimetrů ode mě a radil mi s režisérem, kam mám dát ruku, jak ji chytnout, jak hladit. A doma jsem pak slyšel: Poznám, že sis to užíval. Hladil jsi ji zamilovaně. (smích)

O: Je pravda, že napřed se brácha hodně styděl. Abychom ho uvolnili, tak jsme do něj nalili flašku chlastu, pustili jsme mu "Say You Say Me" od Lionela Richieho a tím jsme ho dostali. (smích) Natáčení zabralo nakonec celý den, protože jsme na tělo slečny museli psát slovo po slově a pak to jednotlivě nasnímat.

Máte romantické zasněné písničky, jste takoví i ve skutečnosti?

T: Říká se, že písničky vycházejí z momentálního rozpoložení autora, tak asi holt jsme takoví melancholici. (smích)

O: Možná to je dáno i náturou, jak žijeme v horách a nežijeme hektickým životem ve městě, tak možná se to odráží i v našich písních.

Po písni "Praha" jste měli našlápnuto k velké kariéře, nemrzí vás, že to nevyšlo?

O: Mrzelo nás to, ale teď jsme upřímně rádi za to, jak to dopadlo. Myslím si, že je to past, když se začneš kapelou živit a muzika je pro tebe úplně všechno. Jasně, pár kapelám se to povede totálně, že se hudbou živí napořád a úspěšně, ale to není náš případ, my jsme zůstali doma v Šumperku a dodnes hrajeme spíše pro radost, určitě nás to neživí.

T: Já si dokonce myslím, že kdybychom se tehdy dostali ještě výš a začali se hudbě věnovat úplně naplno, dneska už bychom spolu nehráli.

O: Kapelu vnímáme jako úžasný bonus, který nás provází životem, jsme za to rádi a užíváme si to. Ale není to všechno. Rozhodně se kvůli ní neposereme, protože máme i jiný starosti a radosti.

Vloni jste vydali desku "Best Of", pracujete na nových věcech?

O: Máme složeno plno písniček, které jsme nosili po "Vloupám se" na vydavatelství jako potenciální singly, ale odmítali nám je. Takže máme v šuplíku hodně materiálu, který nesplňuje singlové parametry, ale písně jsou to podle nás dobré. V současné době diskutujeme s vydavatelstvím, jestli z nich uděláme desku. Vydavatelství by chtělo, ale my nevíme, jestli to má ještě cenu, jestli není spíš singlová doba. Tak uvidíme, jestli a co z nás nakonec vyleze. (úsměv)

Na jakém nejzajímavějším místě jste krom již zmíněných střech hráli?

O: Brutální zážitek bylo turné po Ukrajině, to byl fakt masakr. Odvezli nás do Koločavy, kde byla strašná zima, hráli jsme v hospodách, kde nás nikdo neznal. Hned první den jsme se vožrali z vodky tak, až jsme z toho všichni měli otravu alkoholem. V lokalitách, kde jsme byli, se lidi sprchovali osvěžovačem na záchod. Takže o bizarní zážitky nebyla nouze.

T: Nebo jsme hráli v Pardubicích u bazénu, kde byli komáři přemnožení tak, že jsme od pořadatelů dostali repelent. Radeček to kolem sebe furt stříkal, aby mohl začít vůbec hrát, protože mu sedali komáři na prsty. Nebo tady v Praze na magistrále v Uzi baru, kde je tetovací salon. To jsme snad ještě neměli ani natočené cédéčko, na koncert přišel jen jeden člověk, který po třech písničkách začal řvát, jestli bychom to nemohli ztlumit, že chce ticho. (smích)

O: Jak hrajeme různé charitativní koncerty (pro opuštěné děti, důchodce atd.), tak jsme jednou byli na koncertě a po písni bylo ticho a začali na nás mávat, my jsme si říkali, co je, ale po druhé písni došli na každou stranu pódia dvě paní a začali s publikem komunikovat znakovou řečí, v ten moment nám došlo, že hrajeme pro hluchoněmé. My jsme to předtím netušili, pro koho hrajeme. Během písní pak překládali do znakové řeči naše texty, to bylo zajímavé.

Co vás letos čeká?

T: Hodně koncertů. Odehrajeme za rok asi nejvíc v naší historii. Vypadá to, že letos pojedeme až do Vánoc v kuse.

O: Taky letos slavíme dvacet let, co jsme založili časopis Zámeček pro děti z dětských domovů, tak v květnu chystáme velký koncert v Šumperku, kam se sjede čtyři sta dětí z dětských domovů a uděláme pro ně menší festiválek. Vlastně i nadcházející Turné na střechách věnujeme S.O.S. dětským vesničkám.