Trochu mě napadá, že možná pro spoustu mladších je na prvním místě otázka - "Kdo to vůbec je, ten Luboš Pospíšil?", a v podstatě vůbec není od věci. Jestliže totiž ještě před nějakými patnácti lety byla pozice tohoto zpěváka zhruba rovnocenná s pozicí Vladimíra Mišíka, Michala Prokopa, Jana Hrubého či Ivana Hlase, dnes si - zcela natvrdo řečeno - o ní může jen nechat zdát. Nehodlám se pouštět do rozborů, čím byl jeho ústup do ústraní způsoben, ostatně pro tuto desku to není ani důležité, názor si utvořte sami. Faktem je, že v polovině osmdesátých let byl respektovanou osobou s minulostí člena C&K Vocalu, za zády s výtečnou skupinou 5P, po jejímž rozchodu však už nikdy druhý dech nechytil, ani s obnoveným Blue Effectem (se silnou trojkou Hladík-Pospíšil-Koller), ani s nedávnou skupinou Biograf. Přesto určitě jeho sólová dráha za rekapitulaci stojí. Komerční úspěch a kvalita tvorby jsou, jak známo, totiž dvě zcela odlišné věci.

Jak už bylo řečeno v perexu, výsledné album ovšem navozuje především rozpaky a písničky samotné za to nemohou. Ponechme stranou otázku jejich výběru - u podobných kompilací se vždy najde mnoho úhlů pohledu, které skladby by se bývaly mohly objevit, a které naopak měly zůstat spát v archívech - a podívejme se na to, co je. I když jednu poznámku si neodpustím, to, že se nevešla skladba "Kampa", která svou podstatou naplňuje obsah pojmu hit ve srovnání s mnohými zastoupenými položkami snad i mnohonásobně, je přinejmenším s podivem.

Samotný obsah v podstatě potvrzuje to, co jsem nastínil v úvodu - celá polovina desky pochází z dvojice alb "...a nestřílejte na milence" (1986) a "Jsem v tom" (1987), některé skladby z nich byly i nově natočeny. Že krásné texty Pavla Šruta (jeho pozici Pospíšilova dvorního textaře jasně dokumentuje zastoupení čtrnáctkrát z dvaceti) ve většině nestárnou, ačkoliv mají zásadní problém, že se jejich poetika naprosto nesnáší s cynismem, je dávno ověřená pravda. Že svoji práci u nás zvukaři před listopadem moc neovládali, je z těch letitých kousků také slyšet víc než zřetelně. Stejně tak stále platí, že Pospíšilovy písničky spíš osloví snílky a romantiky, přece jen je jejich vzdálenost od surové a syrové reality z dnešního pohledu ještě větší, než v době vzniku. Povznesete-li se nad to, a popřípadě je-li jejich poslech pro vás nostalgickým návratem do doby jejich vzniku, půvab se z nich určitě nevytratil. Ale obávám se, že dnešní mladší generaci už toho moc neřeknou. Na to jsou příliš krystalicky čisté, krásně naivní, bezbranně křehké a nezkažené civilizací i hudebním byznysem. Přistoupíte-li však na tuto Pospíšilovu hru, čeká vás výlet do jiného světa.

Ale vraťme se k úvodnímu konstatování o odfláknutosti. Dnes již u podobných alb bývá naprosto běžným jevem a dobrým zvykem pečlivé zpracování. Samozřejmostí je remasterování původních nahrávek. Často nahrávky doplňují digitální stopy s dalšími údaji či videobonusy. Výjimkou nejsou booklety o desítkách stránek s desítkami fotografií a s podrobnými komentáři. Tomuto albu se ovšem bohužel nic z toho nedostalo. Jediný důvod než vydělat co nejvíce s co nejnižšími náklady, mě nenapadá. To by ovšem mohlo fungovat u někoho jiného, na Pospíšilovi zbohatne vydavatel jen sotva. Seznam skladeb obsahuje pouze suchý výčet jejich vydavatelů a let vydání na straně jedné a koláž několika fotografií na straně druhé. Což mě ponouká k myšlence, že dvoustránkový booklet už dnes mají snad jen demonahrávky. Nikde se už posluchač nedozví ani takovou samozřejmost, jací spoluhráči na jednotlivých nahrávkách Pospíšila doprovázejí, či z které desky nebo singlu je ta která skladba. O diskografii či takové maličkosti jako je adresa Pospíšilovy webové stránky (která je mimochodem dost složitá) ani nemluvě. A třeba to, že téměř po celých dvacet let je Pospíšilovou pravou rukou kytarista Bohumil Zatloukal, který mimochodem je i podepsaný jako autor hudby hned pod sedmi skladbami, se neinformovaný posluchač také nikde nedozví. Co je ovšem zdaleka největší průšvih, je čelní strana bookletu. Ta by totiž svým grafickým zpracováním mohla klidně aspirovat na titul nejen "nejhorší obal roku", ale klidně i desetiletí. Něco podobného stvoří kdokoli, kdo umí zacházet s programem MS Word - nápadů ani výtvarného talentu mu netřeba. Proč se tentokrát Pospíšil neobrátil na Karla Halouna, který mu v minulosti udělal několik krásných obalů, je mi vcelku záhadou.
Shrnu-li to všechno, nelze se ubránit konstatování, že tohle best of nepůsobí ani tak oslavně, jako spíš hořce. Ve výsledku se tak vnucuje pocit promarněné šance a nedůstojného přístupu k interpretovi.