Zrní na "Jiskřící" prošli krizí, našli směr a zmohutněli

Nová deska Zrní je, velmi lapidárně řečeno, o krizi. Životní, tvůrčí, globální. "Jiskřící" během několika pár dnů a jen na několik nástřelových poslechů není možné vstřebat. Album jich vyžaduje hned několik a ještě k tomu poměrně pozorných a soustředěných. Začíná apokalyptickým "Máme strach, je to pryč a my tu stojíme, jak jsme. Ztracení ve svobodným světě," končí rozuzlením a optimistickými vizemi "Víš, že to dobře dopadne, vím, že to dobře do-padne". K pozitivně laděnému konci ale vede devět dalších ne úplně snadno snadno recipovatelných písní.

Skladby totiž nejistotu, proměnu a hledání zachycují nejen nastíněnými textovými pasážemi, ale zejména kompozicí a formou. Jsou mohutnější, těžší a bohatší než dřív. Jejich společným meritem je boření tradiční skladby a naopak gradace neobvyklých aranží a nečekané vstupy individuálních zvuků. Jestliže na "Následuj kojota" byl co artikl, to identifikovatelný objekt s čitelným směřováním, "Jiskřící" tenhle standard nekompromisně destruuje.

Písně mění strukturu nebo se obalují dodatečnou hmotou velmi často. Jsou tak věrohodnou reflexí zmiňované krize, hledačství a proměny nejen v rámci albového celku, ale i v konturách sebe samých. Tyhle metamorfózy často přichází i na velmi nečekaných místech - pro ilustraci třeba poetikou "Následuj kojota" říznutá "Vraky", která se v polovině stopáže propadne do basových hlubin, aby pak v samotném závěru opět vygradovala a uzavřela se v elegantním postupném vydechování, je toho důkazem. Až na výjimky ("Někde tam venku" či "Igor Pelech") jsou tyto proměny přítomné ve všech skladbách, díky čemuž je celá nahrávka velmi fluidní a pohyblivá.

"Jiskřící" je jiné než "Následuj kojota", liší se i od všech jemu předcházejících alb. A to je nejpodstatnější, protože je dokladem přítomnosti neustálého pohybu. Výrazně směrem k elektronice a syntetizátorům, zejména ale k nelineárnosti, k postupnému narušování ustálené skladby, k užívání zdánlivé disharmonie a mnohdy až kakafonických aranží, které mohou na první poslech provokovat, na několikátý se ale začnou formovat ve vícevrstevnatý a kompozičně velice zajímavý a čitelný tvar, který dává smysl. A který, i přestože nabude celistvé a zřetelně srozumitelné formy, vytrhuje ze stereotypu unylého českého popu.