Nelly Furtado chce být indie umělcem, na "The Ride" to ale manifestuje jen napůl

Propůjčit se natáčení "Loose" se snad rovnalo upsání se ďáblu. Všechno, co po této éře mířilo níže než na vrcholky hitparád, viděli konzumní posluchači už jako průšvih. Komerční neúspěch zaznamenala zejména poslední "The Spirit Indestructible", která se podepsala i na mnoha zrušených či do menších prostorů přesunutých koncertech.

Nelly v tom přitom byla nevinně. Vždy to byla spíš slušná alternativní holka odvedle, která si s "Loose" prožila svou známost na jednu noc. Byla sice nezapomenutelná, ale pořád ojedinělá. Hudebním příznivcům však stejně stačila na to, aby zpěvačku opatřili nesmazatelnou visačkou, s níž se tvorba po "Loose" příliš neslučovala.

Interpretka se po turné na čas stáhla do ústraní a pět let nedošlo k žádné studiové aktualizaci. Tvůrčí pauzu vyplnila výpravou do Keni s neziskovkou Free The Children či věnováním se zálibám. A taky se lehce hledala. Z nelehké životní doby vzešla v roce 2014 například novinková skladba "Phoenix", jejímž stimulem byla mimo jiné sebevražda Robina Williamse. Přípravy na novinku "The Ride" byly zahájeny o rok později, pro její stvoření se Furtado ale už definitivně rozloučila se společností Interscope Records. S vlastním labelem Nelstar si do studia přizvala producenta Johna Congletona (St. Vincent, Swans). A nová etapa nezávislé umělkyně mohla začít.

Furtado "The Ride" označuje jako kocovinové album. Párty skončila a je třeba čelit realitě. Přeneseně v tom opět můžeme vidět symboliku s její kariérou - večírek "Loose" je minulostí a je načase plnou parou se rozjet k novým obzorům. Velká jízda na pouti mainstreamu (jak mezi řádky vypráví "Carnival Games") zahlásila závěrečnou, nezbývá než se navrátit ke kořenům a vlastní podstatě. Přesně to dokládal i první vypuštěný song "Pipe Dreams". Celá nahrávka je ale nakonec spíš takový kompromis.

Nelly Furtado se vydala cestou, kdy chce být tak trochu art, ale zároveň příliš neděsit posluchače, kteří ji mají stále popsanou tagy Timbaland, rádio, hitovky. A jak je známo, když se něco dělá polovičatě, výsledek je taky polovičatý. I přes chválu na zpěvaččinu snahu znít alternativněji je paradoxně třeba konstatovat, že albu chybí hity. Výraznější momenty by možná pomohly slepit roztříštěnou kolekci, která si od všeho tak trochu nakousává, ale nic pořádně nedotáhne.

Někde je Nelly poprocková ("Cold Hard Truth"), jinde se zdárně vrací k folkovým kořenům ("Sticks And Stones"). Zkouší kombinovat elektro s orientem ("Right Road"), překvapuje, když se odvážně vrhá i do lehkých hrátek s psychedelií ("Magic"). V jiném případě bychom jednoduše řekli, že se jedná o pestrou sbírku skladeb. Rozmanitost "The Ride" se ale nějak míjí s cílem a nejeden posluchač se nejspíš nebude moci zbavit dojmu, že šestému studiovému počinu kanadské hudebnice něco chybí. Možná kdyby se naplno vrhla do alternativních vod a neměla nenápadně pootevřená zadní vrátka k šablonovitému komerčnímu popu, výsledek by byl jiný. Takto ale dobré nápady přebíjí tuctová místa a pocit nadšení nahrazuje pocit déjà vu. Nahrávka má hodně dobrých refrénů, ale otázkou je, zda se k nim instantní posluchač streamovacích služeb po místy unylých slokách vůbec dostane.

Stejně, i přes všechna negativa popsaná výše, pokud se ptáte, jestli má cenu si novou desku vůbec pustit - má. Pořád je to kvalitní pop o třídu výš než to, co nabízí velká část dnešního mainstreamu. Nelly Furtado je na dobré cestě stát se plnohodnotným nezávislým interpretem, jen se prostě v novém prostředí teprve orientuje.