Vladimír Mišík se narodil 8. března 1947 a svého tatínka nikdy nepoznal. Až když mu bylo pět let, začal se zajímat o to, proč tomu tak je. Maminka totiž v době, kdy končila druhá světová válka, dělala zdravotní sestru u Červeného kříže v Německu, překonala demarkační čáru a potkala jednoho amerického vojáka, do kterého se bláznivě zamilovala. Z tohoto vztahu se narodil Vladimír Mišík. Později však pracovala ve snack baru na americké ambasádě, byla pod obrovským tlakem STB a obávala se, aby se její syn někde nechlubil tím, že jeho otec je Američan. Proto mu o něm nic neřekla.

Již z těchto řádků je patrné, že vztah jim dlouho nevydržel. Co víc, v průběhu natáčení aktuálního dokumentu "Nechte zpívat Mišíka!" se Vladimír dozvěděl, jaký byl otcův pozdější osud. Sám se domníval, že padl za války v Koreji. Realita však byla taková, že žil normální život v Americe, dělal pilota společnosti Pan American a měl šest synů a tři dcery. Zemřel až v roce 2007.

Malý Vladimír vyrůstal v rozděleném bytě 3+1 společně s maminkou a dvěma úplně cizími rodinami. Nebyl příliš chytrý a ani s šikovností si příliš netykal. Hodně ho táhl sport a míčoví kouzelníci Harlem Globetrotters. Chtěl být jako oni a v basketbalu se mu i dařilo, jenže známky ve škole byly tak špatné, že maminka u trenéra zařídila, aby ho nestavěl do základní pětky. Efekt to mělo takový, že přestoupil z basketbalu na fotbal do Dukly Praha.

Během cest na tréninky potkával v parku kluky, kteří s kytarami hráli Elvise a kolem nich bylo hodně holek. I tento fakt pomohl k tomu, že Mišík postupem času sport opouštěl a stále více se věnoval muzice. Začal v kapele Komety, kde se seznámil i s Radimem Hladíkem. Právě oni dva spolu přestoupili do Fontány, která se později jmenovala The Matadors. Odtud však Mišík dostal padáka a další jeho štací byl Orchestr Karla Duby. Ten ale s bigbítem neměl mnoho společného, navíc to byl spíše estrádní spolek různých umělců. Mišík však byl rád, že měl alespoň nějaký příjem, horší však bylo, že během koncertu vystupoval s pouhými dvěma písničkami a během zbytku vystoupení se opíjel v backstage.

Mišík si zahrál také s Petrem Novákem a George And Beathovens. Společné měsíční turné po Finsku dokonce Mišík absolvoval jako sólový kytarista formace, protože se Novákovi po srpnu 1968 rozpadla kapela a neměl s kým by dopředu sjednané turné odehrál. Zvláštností je, že právě zde zazněl poprvé ve známé aranži dnes už legendární "Sluneční hrob". Šedesátá léta byla obdobím vzniku enormního množství kapel. Jen v Praze jich vznikly stovky, nebylo však divu, když vydržely třeba jen několik měsíců a zase se rozpadly. To byl případ i New Force, kterým nechyběla silná dechové sekce, zpíval Milan Drobný a na bubny hrál Vlado Čech. Odehrál se však pouze jeden koncert a přišla okupace.

S Blue Effectem natočil Mišík album "Meditace", dva singly a EP a od Radima Hladíka dostal vyhazov. Příliš dlouho se však na něj nezlobil, možná i proto, že našel své místo ve Flamengu, kde zanechal významnou stopu. Může za to samozřejmě i jedna z nejkultovějších desek českého rocku "Kuře v hodinkách" s texty Josefa Kainara. S ním Mišík navázal spolupráci hned na eponymním sólovém debutu, který sice nahrál už v době, kdy společně s Etc... odehráli první koncerty, sám jej však považuje za sólovou desku, kterou navíc Supraphon vydal v aktuální reedici na CD i LP. Básník Josef Kainar ho pak ať už přímo či nepřímo provází díky hitům typu "Stříhali dohola malého chlapečka" až do dnešních dní.

Důraz na texty začal Mišík dávat poté, co jej zasáhla éra folku a sdružení Šafrán. Vystoupení Vladimíra Merty, Jaroslava Hutky, Vlasty Třešňáka či Dáši Voňkové v sobě měly obrovskou textařskou sílu a hloubku, takže Mišík začal dbát na to, co vlastně svým fanouškům přináší prostřednictvím písní. Tvorbu Josefa Kainara poznal díky taktéž legendárnímu albu Michala Prokopa "Město eR". Zajímavostí je fakt, že sám Kainar byl přesvědčený a agilní komunista, jehož životní filosofie však nebyla tolik vzdálená odpůrci režimu Mišíkovi. Naopak, často nacházeli sami k sobě pochopení, a proto mohly vznikat tak nádherné věci, jakou je například "Obelisk".

"Stříhali dohola malého chlapečka" zase mohli vzít za svou hymnu lidé s dlouhými vlasy, které komunistický režim zvláště v sedmdesátých letech neměl vůbec rád. Právě oni byli často terčem zkoumání, zda jsou někde v zaměstnání (dnešní mladí možná netuší, že za totality byla povinnost pracovat, a pokud se někdo práci vyhýbal, byl pronásledován), bývali označováni za spodinu společnosti, v televizi se dlouhé vlasy musely u mužů sponkovat a takzvané máničky byly terčem častých perzekucí. Asi nejlépe je ilustruje píseň "Pal vocuď, hajzle" z repertoáru Jasné Páky.

Mišík se režimu nebál a opakovaně zkoušel dráždit hada bosou nohou. Nepodepsal Antichartu, čelil různým obskurním stížnostem typu, že jeho hudba ponouká mladé lidi k souložení na veřejnosti. Díky tomu, že rocková hudba u nás v sedmdesátých letech neměla na růžích ustláno, muzikanti a zpěváci utíkali hrát a zpívat do různých popových těles, aby se měli alespoň čím živit a samozřejmostí byly časté přehrávky a rekvalifikační zkoušky.

Klec nad Mišíkem spadla na podzim roku 1982, záminkou byl koncert v pražské Lucerně. Kapela tam totiž nehrála předem schválený program. Ten však nedodržovala nikdy. Mišík dostal ještě druhou šanci, když kývne na spolupráci s STB, o ni však neměl zájem. Proto nehrál až do roku 1984. Dostalo se k němu, že záměrem je vymazat ho lidem úplně z paměti. To ho šokovalo a hodně deprimovalo, štěstí však pro něj bylo, že těsně před zákazem mu přišly peníze za prodané desky. Dvacet tisíc z dnešního pohledu mnoho neznamená, tehdy to však byly velmi slušné peníze, za které se dalo nějakou dobu vyžít a Mišík jich hojně využíval i při svých častých návštěvách hospod, na které měl díky zákazu podstatně víc času.

Po sametové revoluci byl na dva roky zvolen jako poslanec do České národní rady, po skončení mandátu už však s politikou nekoketoval a v roce 2013 dokonce odmítl převzít z rukou prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání. Zbytek devadesátých let se naplno věnoval muzice, v novém století mu však časté překážky staví jeho chatrné zdraví. Kvůli odvápnění kostí nemohl nějaký čas téměř vůbec chodit a nyní kromě cukrovky je jeho velkým nepřítelem i vleklé astma. Kvůli němu sám přiznává, že je závislý na kortikoidech, které mají značné vedlejší účinky. Svůj boj však otec jednoho z oblíbenců současných mladých posluchačů (a hlavně posluchaček) popu Adama Mišíka v žádném případě nevzdává, což je vidět i z aktuálního dokumentu "Nechte zpívat Mišíka!", o kterém si povídal v rozhovoru s kolegyní Hanou Bukáčkovou.