Ač slovo "doom" lze přeložit jako zánik či záhubu, o konci doom metalu v České republice nemůže být řeč. Zvláště na Moravě se tomuto žánru daří na výbornou, čehož jasným důkazem jsou desky skupin Sad Harmony, Endless nebo Hypnotic Scenery. Právě posledně jmenovaní jsou předmětem tohoto článku, poněvadž jim vyšla nová deska "Back In The Bloody Ruins". Zřejmě jste už pochopili, že album to, podle mě, špatné není.

Hypnotic Scenery jsou na domácí metalové scéně zaběhlou formací, která má tradiční posluchačskou základnu. O tom, že se nejedná o bůhvíjaké začátečníky, svědčí také koncertní zkušenosti skupiny, která už vystoupila na většině tuzemských významných festivalů. Srovnání se Sad Harmony a Endless nebylo náhodné. Mají navzájem mnoho společného, ale zároveň se výrazně liší. To, co upoutá na první poslech, je pochopitelně zpěv, který je, nepřekvapivě, kombinací urputného řevu s kultivovaným vokálem. Ve vlastní hudbě se nachází asi nejzásadnější rozdíl, protože Hypnotic Scenery jsou méně vrstevnatí než Endless a více přímočaří než Sad Harmony. Zatímco "smutní harmonici" se pohybují kdesi ve středním tempovém pásmu, "hypnotická krajina" jakoby absorbovala kus energie z trashových kořenů. Výrazná je propracovaná melodičnost, která k doomu neodmyslitelně patří a bez níž by styl byl jen stěží oním "intelektuálním aristokratem metalové společnosti".

Na závěr tohoto srovnání si dovolím konstatovat, že Hypnotic Scenery jsou ze zmíněné trojice nejvíce spjati s klasickým pojetím heavy metalové muziky, jak ji známe, řekněme, z osmdesátých let. Nebojí se dlouhých kytarových sól, často používají klávesy, bicí se šinou v již zmíněné vyšší rychlosti, riffy se dostávají kolikrát do hodně vysokých, až pištivých poloh. Teď však pozor! Hypnotic Scenery nejsou obyčejnými staromilci, kteří hudebně ustrnuli v osmadevadesátém roce, ale naopak představují podivuhodně odvážné muzikanty, kteří se nebojí přihlásit ke svým počátkům a dokáží je zasadit do aktuálního uměleckého kontextu.

"Back In The Bloody Ruins" je profesionálně výborně odvedené album, kterému k dokonalosti chybí jen malý kousek. Jestliže tomuto hudebnímu žánru holdujete a nejsou vám navíc protivní interpreti typu Dissolving Of Prodigy či Root, při poslechu desky si dozajista přijdete na své. Je to už ohraná písnička, ale nemůžu to nenapsat - kéž by se takovýmto skupinám dostávalo větší mediální pozornosti!