Už skoro čtyřicet let uplynulo od dob, kdy Ray Charles, Aretha Franklin nebo James Brown položili základy hudebnímu stylu zvanému soul, obliba čistokrevné černé hudby, která vzešla z gospelu, jazzu a blues ale s léty nijak neopadá. Možná právě naopak. A tak stejně jako před desítkami let, i dnes chrlí hitová továrna Motown další a další hvězdy. Dobře, ve zlaté éře černé hudby v 60tých bylo víc opravdových osobností a ruce hudebního průmyslu nebyly tak všemocné, jako jsou teď, ale něco přes propast času zůstalo - opravdovost. Současná největší hvězda značky Motown (po odchodu Boyz II Men) se jmenuje India.Arie a nečekejte od ní nic jiného než věrnost tradici kvalitní hudby a procítěného projevu. Její druhá deska "Voyage To India" je přesně taková.

Recept Indie.Arie (opravdu se podepisuje i s tečkou a mně dělá problém ji skloňovat) se jmenuje krásný hlas a zvuk akustické kytary. Vokálním projevem připomíná Whitney Houston, svůdné kytarové balady, které píše, jsou ale zcela a úplně "made in Arie". Její první desky "Acoustic Soul" se loni překvapivě prodaly dva miliony kusů, písně "Video" a "Brown Skin" rotovaly v rádiích i hudebních televizních stanicích a India.Arie se stala nenápadnou hvězdou. Ze zástupu současných černošských zpěvaček ji odlišuje to, že všechny písně si píše a produkuje sama a navíc se doprovází na akustickou kytaru. To všechno o půl roku dříve než podobná rovnice udělala slavnou Alicii Keys (u ní samozřejmě místo kytary figuruje klavír). India.Arie zdaleka není první soulová (potažmo černá) zpěvačka s kytarou, dávno před ní tu byly Chaka Khan nebo Tracy Chapman, ale v dnešní generaci je velkým originálem. Toto postavení potvrzuje i na nové desce "Voyage To India".

Za "Acoustic Soul" byla India loni sedmkrát nominována na Grammy (včetně všech nejprestižnějších kategorií), nezískala ale ani jedinou, sklonit se vždy musela před Aliciou Keys. "Acoustic Soul" i "Voyage To India" jsou dle mého skromného názoru desky o třídu lepší než "Songs In A Minor", takže tento rok by američtí porotci mohli svoji loňskou chybu napravit. "Voyage" je navíc o krapet barevnější deska než "Acoustic Soul", ale India se rozumně vyhnula koketérii s hip hopem nebo klubově orientovanou R&B. Ani rytmičtější skladby jako "The One" nebo "Slow Down" prostě nejsou o rytmu, ale pořád o nádherných kytarových melodiích. Výraznější je třeba vliv latinské hudby (k němu akustická kytara přímo svádí) - například v "The Truth" nebo "Get It Together". Na hraně je ještě pseudocountry v "Complicated Melody", ale v "Can I Walk With You" - což je pokus o mainstreamový (bílý a nesoulový) pop - už India zní jako (pardon) Celine Dion. Doufejme jen, že to není cesta, kterou by se chtěla dál ubírat. Úchvatné akustické balady jako "Good Man" (původně zazněla na soundtracku "We Were Soldiers") nebo "Talk To Her" v sobě mají tajnou nepojmenovatelnou ingredienci, které se říká "soul" a India ví, jak s ní pracovat. Prominete jí i to, že texty o smyslu života opisuje přímo z mexických telenovel ("Little Things") a že její oblíbené téma je proklamace o nekonečné autentičnosti své vlastní hudby. Zhruba po třetím poslechu dostanete chuť na nějaký pořádně tvrdý metal, ale to se mi u soulu stává pravidelně.

India.Arie se úspěšně vypořádala s komplexem druhé desky. Ačkoliv na něm nepřináší nic radikálně nového (ale to snad nikdo ani nečekal a nechtěl), rozhodně se jí podařilo navázat na úspěšnou první desku lépe než Lauryn Hill. Je to příběh v širší souvislosti - generace vynikajících černých zpěvaček, které si hudební novináři zaškatulkovali jako neo-soul, se jedna jako druhá snaží vymanit ze stínu svých vynikajících debutových alb a potvrdit, že jejich megaúspěch nebyl náhodný. India.Arie stejně jako Erykah Badu nebo Jill Scott udělala úspěšný krok. I když "Voyage To India" nedosahuje proměnlivosti "Mama‘s Gun" ani "Misseducation Of Lauryn Hill", je to výborná deska. India.Arie dobře ví, že je nejsilnější v mantinelech svého stylu - v pomalých baladách - a neutíká z něho. A my ji za to máme rádi.