Poslední dobou se stalo novým trendem odlišit se - být jiný než ostatní, dělat věci po svém. Stejně jako se to začalo rozmáhat v běžném životě, tak se tenhle trend promítl i do světa hudby. Přední hudební umělci se rozhodli odbočit od běžného systému; vydat desku, která měla několik průměrných skladeb, z nichž minimálně dvě byly předurčené k tomu stát se megahity. Ačkoliv to takhle fungovalo na výbornou, zdá se, že už je to pasé. Místo toho se začala tvořit muzika, jež není zcela určena pro komerční rádia, umělci se pouští do spoluprací s producenty, jejichž jména nám nic neříkají, a využívají všelijaké divné zvuky. Vypadá to, že i tradiční forma propagace hudby rovněž vymizela. Rihanna s "Anti", Beyoncé s "Lemonade", Frank Ocean s "Blonde" nebo The Weeknd se "Starboy", to je malý výčet těch, kteří se rozhodli jít v minulém roce, v jistých ohledech, svojí cestou. Stejnou anti cestou se vydal i Kanye West na poslední desce "The Life Of Pablo". Avšak v tomhle případě to není takovým překvapením jako u ostatních. Dokonce si troufnu říct, že u Kanyeho se to dalo lehce očekávat, protože rodák z Chicaga rozhodně není jako všichni ostatní.

Kanye West se do dějin nejprve zapsal jako výborný rapper. Jeho skladby "Stronger", "Heartless" nebo "Gold Digger" se i dnes točí v setlistech nejednoho hiphopového nadšence. Postupem času se však z rappera začal přetvářet spíše na popovou ikonu. Základem jeho image se stal individualismus, který se projevil nejen v jeho stylu oblékání, ale také na způsobu chování. Do dnešního dne nás nepřestává šokovat, ať už je to hlásáním kandidatury na prezidenta USA v roce 2020, rvačkami s paparazzi či agresivními konflikty s jinými celebrity. Často si člověk říká, jestli mu sláva nestoupla moc do hlavy, nebo jestli to náhodou celé není jenom perfektně promyšlený marketingový tah. Ať už je to jakkoliv, Kanye se snaží působit jako opravdový umělec. Takový, který je lidmi nepochopený a je na něj nahlíženo jako na blázna. Pokud se ho však rozhodnete chápat, tak se jeho poslední deska může ve vašich očích stát mistrovským dílem.

Svým albem se rozhodně nesnaží probojovat do rádií. V jednom z rozhovorů přímo řekl, že "The Life Of Pablo" je o užívání si hudby. Z toho můžeme usuzovat, že mu samotnému už zřejmě ani nejde o to, aby byl na vrcholu hudebních žebříčků. Na jednu stranu, není se čemu divit, vždyť se mu to už v minulosti podařilo nespočetněkrát. Za to zaslouží plusové body, protože opravdu posiluje to, čím se snaží být - umělcem.

Ovšem teď se podíváme detailně, jaké ono mistrovské dílo nám Kanye tedy naservíroval. Album je namíchaná směsice všelijakých zvuků, přes útržky z videoher, mobilního vyzvánění, výstřelů zbraní, blues rocku, reggae, popu až po klasický rap. Yeezy se ani nebojí hmátnout po náboženské hudbě. Při poslechu úvodní "Ultralight Beam" dokonce zazní černošské gospely. To vše je důkazem toho, že nahrávka nejde ruku v ruce s tím, na co jsme od hvězd takového formátu zvyklí. Ovšem neberme to jako úplné negativum, stejně jako využívání zvukových pozadí z písní od jiných autorů, kterých je zde využito hojně.

Chvílemi je muzika ponurá, v mžiku zase radostná a v dalším momentě je zase úplně jiná. Charakter hudby lze tedy popsat jako jedno velké experimentování, které někdy funguje a někdy ne. Jasným příkladem, kde to vážně vyšlo, je "Famous". Tu hodnotím jako jeden z nejlepších kousků tracklistu. V jedné části využívá raggae samplu ze skladby "Bam Bam" od Sister Nancy, jenž zní skvěle. Součástí tracku je Rihanna, která tentokrát zůstává zastíněna Kanyem a jeho veršem: "Mám pocit, že Taylor Swift mi stále dluží sex. Já jsem tu děvku udělal slavnou." Fráze sama o sobě vyvolala mediální pozdvižení a vyústila ve válku mezi Kanyem a zmiňovanou Taylor. Zpěvačka se bouřila, že nikdy nedala svolení k tomu, aby ji Kanye takhle vyobrazil. Rapper ji však vzápětí srazil na kolena, když vypustil do světa nahrávku z hovoru, ve kterém se společně na písni předem domlouvají. Celou kauzu ještě osolil kontroverzní klip, kde Kanye leží nahý v posteli s několika dalšími slavnými. Krom amerického prezidenta Donalda Trumpa, RnB zpěváka Chrise Browna, manželky Kim Kardashian nebo ex přítelkyně Amber Rose je jednou z nich i samotná Swift. Naštěstí jsou všichni pouze voskové figuríny. Co na to říct? Takhle si představuji umělecký výkon na jedničku.

Mezi další povedené věci patří například "No More Parties In LA" s hostujícím Kendrickem Lamarem. Pravda je, že Kanye s hosty na albu vůbec nešetřil, třeba na "Wolves" ruku k dílu přiložila popová hvězda Sia a současně také rapper z Illinois Vic Mensa. Na "FML", kde West otevírá světu své emoce, můžeme pro změnu zaslechnout starboye The Weeknda.

Jedním z dalších zlatých hřebů je "Real Friends". Pomalejší song, v němž zpěvák dává k zamyšlení otázku, kolik z nás má pravé přátele. Jeho úspěch v hudebním průmyslu byl doprovázen spousty falešnými lidmi, kteří přišli do jeho života pouze profitovat. Zatímco Yeezy vyjadřuje vztek a zklamání, Ty Dolla $ign se představuje v roli bývalého kamaráda, jenž viní Kanyeho za to, že se na něj vykašlal. Píseň tak dává výbornou perspektivu na problematiku přátelství z obou stran.

Ovšem pak je na albu několik momentů, kde se umělecké experimentování bohužel nevydařilo. "Low Lights" je úplně mimo, navíc je zde po celou dobu absence Westa. Od začátku až po konec je píseň prokecaná neznámou dámou, jejíž vokály ani nejsou v tracklistu uvedeny, takže bez Googlu se horko těžko dozvíte, kdo to vlastně je. Podobně je na tom "Siiiiiiiiilver Surffffeeeeer Intermission", s tou výjimkou, že ta je na tom špatně už od pohledu. "Freestyle 4" je totální chaos; v jedné chvíli zní jako fiasko a v druhé se zase jeví moc dobře. "I Love Kanye" je opět další divný počin, kde dotyčný rapuje sám o sobě a ještě k tomu bez melodie. "Fade" bych vyzdvihl snad jen za její vizuál, kde hlavní roli hraje Teyna Taylor.

West na Twitteru řekl, že "The Life Of Pablo" je nejlepší album všech dob. Naštěstí sdělení po chvilce poupravil na jedno z nejlepších. My, co se držíme nohama pevně na zemi, víme, že takové cti si deska bezpochyby nezaslouží. Ale co jiného byste čekali od člověka, který sám sebe označuje za Ježíše hudebního průmyslu? Pokud si zachováte zdravý rozum, tak na příjemný poslech vám z dvaceti skladeb postačí necelá polovina.

Kanye se aktuálně vydává proudem onoho anti trendu à la dělání věcí jinak, s vidinou, že třeba to zapůsobí. V jistých ohledech to působivé opravdu je, ale mohlo by to být lepší, kdyby se ubralo kapánek toho podivínství. Ovšem jak už jsem zmiňoval, rozhodnete-li se věřit celému tomu divadlu o hraní si na umělce, tak si desku zamilujete a nebude vám to vůbec vadit. A řekněme si na rovinu, při pohledu na Kanyeho se tomu dá věřit velmi lehce.