Jedna z věcí, která je pro členy kapely naprosto charakteristická, je jejich neskutečná produkce nové hudby. Skoro každý z nich má totiž svůj vedlejší hudební projekt. Maarten Devoldore hraje ve Warhaus, kterému shodou náhod ke konci roku také vyšla debutová deska, Jinte Deprez má sólový projekt J. Bernardt, jenž zveřejnil teprve před nedávnem první singl, a třeba basák Simon Casier s dalšími členy tvoří své vlastní věci pod názvem Zimmerman. Tomu debutová deska "The Afterglow" vyšla koncem listopadu.

Zatímco Warhaus a J. Bernardt se zjevně přece jen svým zvukem od domovské formace liší, pokouší se o něco nového (třeba i integraci výrazných elektronických prvků či o experimenty se zvukem jako takovým), Casierův projekt lze v zásadě poslouchat jako bonusový či nevydaný materiál Balthazar. Poetikou se totiž neliší v ničem, snad jen, že je jeho produkce ještě o něco přímočařejší a více se drží při zemi.

Byť to zní poměrně negativně a kriticky, ve finále cílový posluchač Casierova projektu, kterým je samozřejmě i fanoušek Balthazar, bude dost možná více než spokojený, protože dostane dvakrát tak větší porci své oblíbené hudby s rukopisem Balthazar. "The Afterglow" si na nic nehraje, pokračuje v tom, co už funguje. Deska však baví poslouchat pouze v případě, že se přenesete přes skutečnost, že jde v zásadě o béčko původní kapely.

Místy ale i "The Afterglow" dovede sáhnout pořádně hluboko a zatáhnout do svých temných zákoutí. A to i přes svou jednoduchou stavbu skladeb sestávající pouze z kytary, zpěvu a závěrečné exploze ("Hard To Pretend", "The Afterglow"). Kvůli tomu a i proto, že jde o tu stejně jemnou, trochu studenou a postupně se rozevírající hudbu jako v případě Balthazar, lze nahrávku fanouškům belgické tvorby doporučit. Stejně tak jako lednové vystoupení na brněnské Flédě spolu s De Staat.