"Nothing Remains The Same" je třetí deska Pain, projektu, který je tvořen pouze jedinou osobou - Peterem Tägtgrenem, jehož můžete znát coby zpěváka skupiny Hypocrisy. Pokud posloucháte Rammstein, Blind Passengers, Clawfinger nebo Stabbing Westward, mohli byste být spokojeni i s Pain. Zmíněné formace jsem nejmenoval náhodou, protože odkazy na ně jsou z hudby "Nothing Remains The Same" cítit na sto honů. To však neznamená, že by deska byla pouze kompilačním plagiátem.

Abych upřesnil, čím si je Pain podobno s výše zmíněnými soubory, prozradím, že poloha hlasu Tägtgrena připomíná Stabbing Westward, údernost kytarových rysů evokuje často Rammstein, všelijaké pípání a syntetizátorové přesmyčky odkáží nejednou ke Clawfinger. Jak jsem ovšem poznamenal, Pain nerovná se zdaleka špatná, okopírovaná muzika. Novinka je první řadě hodně tvrdá, což si uvědomíte, jakmile se po elektronickém intru rozhluční první píseň "It's Only Them". Ne nepodstatným aspektem alba je melodičnost, na které je tvorba Pain tak trochu postavena (ostatně, jak je tomu v žánru zvykem). A pak tu máme používání kláves a počítačových zvuků (vliv industrialu je velký), které jsou někde dominantním prvkem skladby ("Expelled"), onde pouze doplňují hutné kytary ("Shut Your Mouth").

Album si zaslouží pochvalu. Nepřekvapí, když řeknu, že nepřináší nic nového, ale pouze zdárně rozvíjí již osvědčené postupy. Skladatelskou devizou Tägtgrena je melodičnost, v níž si nezadá právě třeba s Rammstein. Dokáže zkomponovat píseň s takřka rádiovým popěvkem ("Expelled") a zároveň připravit kousky, které posluchači připomenou, že hraje metalová hudba ("Close My Eyes"). K tomu nakládá navýsost vyváženě s keyboardy, takže nehrozí pocit chladné přehuštěnosti ani strohé nedotaženosti.

Jako mnoho jiných desek taktéž "Nothing Remains The Same" je složeno z písní silnějších na jedné straně a méně podařených na opačné. Ty horší vyplňují převážně druhou polovinu desky, což je důvod mírně rozpačitého dojmu,který může album zanechat. Nicméně i tyto, řekněme, slabší skladby rozhodně nestojí za zlámanou grešli. Jen v porovnání s peckami "It’s Only them", "Shut Your Mouth" či beatlesáckou předělávkou "Eleanor Rigby" se zdají být jakýmisi chudšími příbuznými. Prostě a jednoduše - vyrovnaná deska, kde jsou kvalitnější momenty čas od času "vykompenzovány" úbytkem invence a nápadů.