Zatímco na vizovický Masters Of Rock přijíždí především heavy, power nebo symphonic metalová uskupení, nikde jinde v Česku nenajdete během tří dnů tolik death, black, grind nebo hardcore metalu jako na Brutal Assault. Paradoxem letošního ročníku bylo, že i když panovalo slušné počasí, sešlo se v josefovské pevnosti méně lidí než loni, kdy pršelo a bylo nevlídno. Na poklesu diváků v černém se ale podepsala hlavně absence opravdu velkého jména (fanouškové Immortal prominou). První těžkou ranou pro organizátory bylo odřeknutí velmi známých Američanů z Machine Head pár měsíců před vypuknutím akce. Mnohem větší komplikací pro Shindyho a spol. však byla zrušená účast plánovaných headlinerů Fear Factory jen několik týdnů před vypuknutím třídenního metalového kolotoče, což, jak i Brutal Assault team přiznal v průvodci festivalem, nešlo při nasmlouvaných turné velkých kapel nijak napravit.

Den první
Stejně jako po všechny dny přivítalo fanoušky takřka tropické počasí bez mráčků. O čestný festivalový výkop se postarali na Obscure Stage domácí Flowers For Whores a rozhodně si zasloužili, abych se býval zdržel déle. Pak se přivál vítr ze severu v podobě sympatických Švédů z Darkane. Jejich thrashový výkon prokládaný melodickými pasážemi si získal nejednoho fanouška a soudě podle ohlasů by si Darkane zasloužili více prostoru než půlhodinku. Místo dostaly skvělé festivalové nakopávky jako "Innocence Gone", "Chaos vs Order" a zahrály se i kousky z nové desky "Demonic Art". Pětadvacet let své existence pak oslavila na Brutal Assaultu trojice ze Sadus. Ti byli spolu s Testament tahákem pro starší generaci metalistů a svým vystoupením rozhodně nezklamali. Otázkou je, jestli je čtvrtstoletí důvod k oslavám nebo spíše ke konci kariéry a přepuštění místa mladším kapelám.

Po Sadus přišel čas na obhlídku areálu. Kdo by čekal velké změny jako minulý rok, byl by zklamán. Jednou z novinek bylo zvětšení hororového stanu, kde se pouštěly znaveným a black metalem málo vyděšeným divákům "béčkové" filmy. Plný servis prodeje metalového merchandisu všeho druhu zůstal zachován, stejně tak jako široký výběr mastného a relativně drahého občerstvení. No řekněte, kdo by si nedal nějakou tu klobásku za dva žetony nebo gyros za tři. Počet přenosných záchodů odpovídal počtu návštěvníků a i když se jako pokaždé našli rýpalové.

Po obchůzce došlo první z mnoha extravagantních kapel, které okupovaly harmonogram. Blízkovýchodní "lálá" metal Orphaned Land byl příjemným zpestřením prvního dne. Kdo jejich hudbu nebral až tak úplně vážně i ti, co se na ně těšili, rozhodně odcházeli příjemně naladěni. Kdo je měl vyvést z míry, byl vždy energický (a řádně posilněný) Peter Tägtgren z Pain. Důkazem budiž i dlouhá fronta u autogramiády, kdy Peter rozdal víc fotek a autogramů než zbytek kapely dohromady. Během samotného vystoupení nenechali Peter a spol. nikoho nejen vydechnout, ale ani na pochybách, že si opětovné pozvání na festival plně zasloužili. Jednouduché electro/disco vypalovačky jako "Shut Your Mouth", "On And On" nebo "Same Old Song" nenechaly kotel vychladnout. Když zazněly i novinky z posledního alba "Cynic Paradise" jako "Don't Care" nebo "I'm Going In", bylo jasné, kdo je králem čtvrtečního večera.

Americký hardcore z Brooklynu v podobě Biohazard dal připomenout, že Hip Hop Kemp se kvapem blíží... Navíc po Sadus to byla další kapela, které měli organizátoři upéct dort na oslavu kulatého výročí, i když co je dvacet let oproti Sadus. Svůj různorodý set ve stylu mixu Metalliky a Limp Bizkit Biohazard okořenili pozvánkou při finálním songu pro všechny přítomné slečny a ženy metalačky, aby si zapařily spolu s kapelou přímo na pódiu. Kolik si jich management vzal poté s sebou do backstage, o tom agentury nehovoří, každopádně zcela bez pochyb lze říct, že Biohazard mají kromě hudby i dobrý vkus. Po nich dostali životní šanci grindeři Brutal Truth.

Den druhý
Ten nezačal nejšťastněji. Z infotabule jsem zjištil, že Dagoba, můj favorit pro odpolední program, vystupovat nebude, a tak se celý den stal čekáním na Godota. Rozčeřit vody nudného a nevýrazného odpoledne měla až mexická mlátička Brujeria, které se se svým agresivním a nátlakovým metalem úspěšně dařilo zachránit to, co ostatní zanedbali. Energie by se dala krájet a fanoušci jim snad odpustili i to, že svými španělskými promluvami mezi skladbami oslovovali jen pár lidí. Hudba musela mluvit za ně. Když na konci Brujeria zahrála svoji variaci na disko hit z 90. let "Macarena", nebyl snad nikdo, který by litoval, že nepokračoval v zevlingu někde ve stanu s pivem v ruce a šel se na hrdé Mexičany podívat.

Pro příliš rozjančené fanoušky přišla po Brujerie na řadu progresivní sprcha v podobě oblíbených Opeth. Ti se sice rozjížděli pomalu, o to výraznější skladby si připravili ke konci svého setu a připravili svým fanouškům skvělou hodinovou show. Chvílemi se sice vedrem znavené publikum nudilo, ale podle lesu rukou můžu tvrdit, že je na Brutal Assaultu uvidíme i za dva roky. I na norské Ulver jsem byl hodně zvědavý. Tahle parta zaujala ještě dřív, než její členové vstoupili na pódium. Už jen příprava samotné aparatury brala dech a zároveň budila respekt. Prakticky každý se přišel ten večer hlavně ze zvědavosti podívat na to, co tu Ulver vůbec chystají předvést. Extravagantní pomalá hudba doplňovaná všemožnými samplery, bubny nebo doprovodnou videoprojekcí si udělala během hodinky stejně nepřátel jako fanoušků. Jedni předčasně odcházeli s tím, že přemýšlet nad tím, jakou spojitost mají baletky, tygr, Himmler, hororové motivy nebo videa z dob němých filmů, nemá smysl. Druzí, jak by řekl Jára Cimrman, by také rádi odešli, ale bylo jim líto vynaložené peníze vyhodit z okna a dali Ulver šanci. Bral jsem to tak, že jsem chtěl ten den vidět něco extra, tak jsem toho dostal plnou mísu. A ještě přetékala.

Po zklamání z Dagoby jsem se upíral k mému poslednímu bodu na programu pátečního večera - americkým metalcoreistům z Floridy Evergreen Terrace. Ti patří k těm nejlepším zástupcům tohoto stylu, který si za oceánem berou takřka za svůj. Škoda, že tahle sympatická parta nedostala lepší čas v době, kdy se ostatní už nudili a zároveň ještě nešli spát. Na to, že Evergreen Terrace přijeli z USA, si na nic nehráli, snažili se plně využít už tak zkrácený čas a rozpoutat pod Metalshop Stage menší peklo. Koneckonců takové hitovky jako "Chaney Can't Quite Riff Like Helmet's Page Hamilton", "Wolfbiker" nebo "New Friend Request" nenechaly kotel klidným. Coreový zpěvák navíc vypadal, jako by se zrovna chystal pouštět trance, kytarista v jednu chvíli všechny doslova utřel, když zparodoval klasické průpovídky jejich metalových předchůdců jako "Do you have a good time?" nebo "You're fucking amazing!", za které se většina kapel schovává. Navíc organizátorům jasně naznačoval něco ve smyslu "Máme končit? Tak se podívejte dolů!", ukazujíc na nadšené lidi. Nakonec se podařilo neodbytným fanouškům zahrát i po původním limitu dvou hodin v noci a když dohrál přídavek "Madworld", mohlo se jít v klidu uklízet. Evergreen Terrace se ani nedostali do programu pro autogramiády, na což zpěvák nebral ohledy a šel se pozdravit se všemi kotelníky dolů pod pódium. Tomu se říká zájem!

Když už je řeč o autogramiádách, ty bývají běžnou součástí každého festivalu a Brutal Assault není výjimkou. Minulý rok však kvůli dešti a dlouhé vzdálenosti od backstage svůj čas pro fanoušky odvolalo hned několik kapel, a tak se čekalo, jestli se bude minulý ročník opakovat. Naštěstí na brečící fanynky (jako po zrušení setkání s Cradle Of Filth) tentokrát nedošlo. Až na pár výjimek přišly všechny předem ohlášené kapely a nutno říct, že zájem byl veliký, fronty se tvořily vždy několik desítek minut před jejich začátkem a nestalo se, že by příznivci čekali zbytečně.

Den třetí
To jsem vyrazil po zkušenostech z pátku až na odpolední program a přišel jsem právě včas na finské Ghost Brigade. Ti si svým skvělým vystoupením zasloužili pozvánku i na nedělní Brutal Assault afterparty v pražském Exitu. Dalším bodem na programu, který jsem měl v plánu více než sledovat, byli Dánové Raunchy. Lidé, kteří dopředu proklamovali, že je nějaký "modern metal", navíc s diskantsky vypadajícími členy kapely na pódiu nezajímá, museli brát svoje slova zpět. Dalo se říct, že dobrácká šestice v čele s dvojníkem Michala Malátného u mikrofonu překvapila snad každého, kdo byl v tu chvíli poblíž. Agresivní zpěvákův řev doplňovaný o melodické vokály klávesisty i o samotné klávesy dal dohromady neskutečně chytlavý metal, který ať chceme nebo ne, je budoucností metalové scény. V setlistu Raunchy bylo všechno, co fanoušek čekal a náhodný kolemjdoucí potřeboval na to, aby se u Obscure Stage zastavil. Vypalovačky "Watch Out", "Phantoms" nebo "Get What I See" nesměly v setlistu chybět, stejně tak jako wall of death, u této skupiny až nečekaně zařazená. Kapela byla v ČR poprvé a rozhodně se chlapíkům z Dánska dalo věřit, když na pozdější autogramiádě rozdávali optimismus a dobrou náladu na všechny strany spolu s tvrzením, že netušili, jak přátelské prostředí Raunchy v Jaroměři čeká.

Dalším bodem byla podle délky hracího času největší hvězda pro letošní ročník festivalu, blackmetalisté Immortal. Fanoušci i fanynky pomalovaní "válečnými barvami" už netrpělivě mluvili od prvního dne o norských legendách v kožených kalhotách. Sen vidět je se jim splnil poslední den od 21:20 a mohli vidět opravdu skvělou show, na které se fandové devadesát minut bavili skvělým kotlem i pyro efekty. Jen škoda, že kvůli zákazu fotografování si to nemohli užít i ostatní fanoušci kapely, kteří přijet nemohli. Navíc i jejich původně přehnané požadavky o počtu reprobeden či dalších osobních výhodách kalí celkový dojem. Přece jenom jsem za ty tři dny viděl kapely, ze kterých čišela skromnost, i když už za sebou měly něco odehráno. I tak Immortal dokázali, že ještě nepatří do starého železa, i když je otázkou, jak moc berou po tolika letech hraní svoji blackmetalovou "pózu" vážně či už jde pouze o byznys.

Kdo už čekal, že po Immortal nepřijde žádné vzrušení, byl na omylu. Další americká metalcoreová mlátička Walls Of Jericho v čele se zpěvačkou Candace Kucsulain rozpoutala pod pódiem takové peklo, že k tomu ani nebyly potřeba ohně jako v předchozím případě. Stačilo jako každé třetí slovo ve větě říct "fuck" (mít prsa) a na pódiu lítat jako pominutý a circle pit tvořený převážně zástupci mužského pohlaví udělal, co měla Candace zrovna na srdci. Musí se jí však nechat, že dokázala dav fanoušků, zdecimovaný třídenním horkým metalovým putováním, vybičovat k největšímu a také nejdéle trvajícímu kotli na Brutal Assaultu. A ti, kteří se kotle nezúčastnili, se i tak nadýchali hodně prachu zvířeného díky pobíhání pravověrných příznivců Walls Of Jericho. Sice mi chybělo trochu té vokálové melodiky jako v případě Evergreen Terrace, obrovský ohlas se i tak nedal kapele upřít - jednoznačně skvělý tah organizátorů.

Na závěr však drobnou poznámku. Ať dělal Brutal Assault team co bylo v jeho silách, slabým místům na soupisce se vyhnout nepodařilo (a zřejmě ani nedalo) a to zrovna nemluvím o kapelách, jejichž styl je mi cizí. I když byl minulý ročník na počasí nevydařený, organizátoři si v některých oblastech sami nasadili vysokou laťku, kterou bylo obtížné znovu zdolat, což se projevilo i v počtu diváků. Že přijedou i příští rok spousty fanoušků, o tom není pochyb, už jen proto, že Brutal Assault krom toho, že se jedná o tradiční akci, slaví malé jubileum v podobě 15. narozenin. I proto nesmí pořadatelé usnout na vavřínech a připravit příští ročník takový, abychom se před mnoha dalšímu národnostmi, které přijedou festival navštívit, nemuseli stydět.