Kapela Stone Sour přichází se svým debutem, ale její členové žádní nováčci nejsou. Dva z nich hrají také ve Slipknot, což už napovídá, o jakou muziku se jedná. Tvrdé kytary, naštvanost, ale překvapivě také melodičnost a civilní zpěv. A výsledek?
S tvrdou muzikou je to někdy těžký. Kapely ve snaze dostat ze sebe vztek na neduhy tohoto světa a osobní problémy se uchylují k většinou nic neříkajícímu nářezu, ze kterého si těžko něco zapamatujete, pokud nejste věci oddanný fanoušek. Speciálně pro našince stěží srozumitelné texty chrlené do kytarových riffů se míjejí účinkem a pro mnoho lidí zůstává tahle muzika (můžete jí říkat thrash, (nu-)metal, hardcore, to je jedno) bezduchou tvrdou hudební masáží. Proč ta neduchaplná úvaha? Například u amerických
Slipknot mě způsob zpěvu odradí většinou natolik, že mě příliš nebere jejich hra s maskami, i když je skoro jediným odlišením od masy podobných kapel.
Slipknot nezmiňuji náhodou,
Stone Sour mají s nimi mnoho společného. Především zpěváka Corey Taylora a kytaristu Jamese Roota. Zbylí tři členové jsou noví, ovšem tahle kapela existovala již dříve, po odchodu dvojice do
Slipknot a jejich úspěchu byla však dána k ledu a nyní přichází se svým debutem.
Nebudu chodit okolo horké a tvrdé kaše.
Stone Sour jsou mnohem lepší než
Slipknot. Hlavní zásluhu má Taylor, který ukazuje, že umí obstojně zpívat a ne jen řvát. S tím souvisí i větší melodičnost, ale bez obav, kytarové riffy jsou stále hodně ostré, basové linky hutné. V úvodní "Get Inside" (singl, který najdete také jako mpeg na disku) se výše popsané změny nedočkáte, tou by si ostudu
Slipknot neudělali. Ale postupně víc a víc se potvrzuje popis jejich hudby, který někdo ve zkratce popsal jako mix Metallicy a
Alice In Chains. Ano, nejen taková "Inhale" či ještě víc "Take A Number" připomíná dobré časy grungeových part (mimochodem, album mixoval Toby Wright, který produkoval poslední AIC), kytarové sólíčko v "Get Inside" či "Blue Study" zase spíš tu Metallicu. Z kvalitativně vyrovnaných tvrdých pecek, těžko nějakou vypíchnout, se v polovině alba vyjímá "Bother", která překvapí (i když pro vlastníky soundtracku ke Spidermanovi ne) naléhavým zpěvem, normální kytarou a smyčcovým podkladem.
Co je podobné
Slipknot, je naštvanost (nejen kvůli těm fuck a shit, kterých tam není málo) a ponurost textů. Tím, že je Taylorovi víc rozumět, může své poselství předat lépe (a staví tak na hlavu řev ve
Slipknot). Ostatně poslední "Omega" je pouze krátký mluvený proslov, ze kterého nevypadá, že by Taylor svůj vztek brzo ztratil.
Srovnání s Metallicou a dalšími berte s rezervou, nejde o kopii, ale u použití podobných postupů,
Stone Sour samozřejmě nepřicházejí s něčím úplně novým. Pokud chcete brát škatulku nu-metal hodně široce, tzn. jako lecčíms okořeněnou tvrdou muziku, které se pro jednoduchost říkalo metal, tak je tam můžete zařadit, pokud ne, zapomeňte na podobnost s
Linkin Park,
Stone Sour jsou někde jinde, nejen kvůli tomu, že DJské fígle (kolega Sid Wilson) lehce slyšet pouze ve třech skladbách. Každopádně se jedná o dost čerstvý pohled na tvrdou kytarovou muziku, který s přibývajícími poslechy neztrácí, spíš naopak. Zdá se, že zbavení se image Taylorovi a spol. jen prospělo.
P.S.: Na
oficiálních stránkách kapely je možné si mj. stáhnout singl a počíst si více o okolnostech vzniku kapely.