Specifický styl electronicore vznikl po přelomu tisíciletí a volně navázal na do té doby populární styly nu-metalu, emo, post-hardcoru a vmísil do nich nové prvky, zejména pak výraznou dávku elektroniky. Vznikla tak směs metalových kytar, až discotékového rytmu, industriálního EDM, post-hardcorového řevu a popové melodičnosti. Česká republika byla prozatím o electronicoreové koncerty spíš ochuzena, samozřejmě až na čestné výjimky, jakými jsou snad jen návštěvy lídrů žánru Enter Shikari či Crossfaith.

O to cennější byl stylově zaměřený večer ve Futuru, který přichystal ukázku z pionýrských zemí tohoto stylu. Jako první rozproudili pomalu zaplňovaný klub japonští Her Name Is Blood. Následovníci slavnějších Crossfaith odehráli půlhodinový set s velkým nadhledem a nasazením. Lídr Ikepy měl pečlivě nastudované metalové pózy a hlášky, které servíroval fanouškům po tučných porcích. Japonská parta se opírala hlavně o metalcorový základ, do kterého jen opatrně vmíchávala elektroniku. Potěšující bylo, že i když koncert začal již od sedmé hodiny, fanoušci partě připravili pořádný nadšený kotel. A zaslouženě, neboť Her Name Is Blood odvedli skvělou práci a roli rozehřívačů večera zvládli obdivuhodně.

To američtí Palisades připravili značně odlišný hudební obraz. Jejich produkce má mnohem blíže k taneční hudbě než k metalcoru. Sice se opírají o tvrdé kytary, ale popové refrény a taneční rytmus ne nepodobný Scooter udávaly hlavní tón. Fanoušci však reagovali více než vstřícně a Palisades se takřka od první minuty povedlo rozeskákat již téměř zaplněný klub. Dokonce odpustili frontmanovi pět let fungující kapely z New Jersey Louisi Micelimu, že jeho zpěv se během melodických pasážích jen hodně těžko držel tóniny a falešné momenty se snažil překřičet do ztracena. Hudebně byl jejich set asi nejslabším článkem večera, na druhou stranu i díky vřelému přijetí od Pražanů klub doslova nabili energií.

Ještě než přišly na řadu hlavní hvězdy, odbyli si svou půlhodinku na pódiu i další Němci Annisokay. Ti fungují od roku 2007, ale většího zájmu se dočkávají až v posledních letech, a to díky povedeným deskám "Enigmatic Smile" z roku 2015 a letošní "Devil May Care". Annisokay jako jediní drhli hlavně klasický post-hardcore a jednalo se v konkurenci zbytku kapel o nejtvrdší set. Potetovaný frontman Dave Grunewald zabrousil až do typických hardcorových poloh a houpavý rytmus mnohdy připomněl starou newyorskou HC školu. Potěšili také skvělým coverem Jacksonova hitu "Beat It". Oproti chytlavějším Palisades však jejich vystoupení takovou odezvu od diváků nemělo.

Eskimo Callboy sice nepatří mezi zakladatele stylu, ale zejména v Evropě se jim povedlo během posledních let electronicore zpopularizovat a dotáhnout subžánr k dokonalosti. Oproti Palisades skvěle prolnuli taneční složku s tvrdě metalovou a výsledkem bylo pořádné inferno. Pomohla i působivá světelná show, navíc potěšily drobnosti, jako když se jeden z kytaristů během pecky "Best Day" odebral hrát svůj part uprostřed publika.

Eskimo Callboy za svou krátkou kariéru stačili složit slušnou porci hitů. Stěžejní roli však měla zatím poslední deska "Crystals", stejnojmenná skladba celý set odstartovala. Z letošní novinky pak zazněla i výborná "Paradise In Hell", která rozbouřila celý klub, či neméně působivá "2 Fat 2 Furious". Ze starších nahrávek musely zaznít i hitovky "Muffin Purper-Gurk" a "Is Anyone Up", bez kterých by to prostě nešlo. Druhá jmenovaná také celý večer ukončila a nadšené publikum se poté mohlo odebrat zpět do houstnoucí atmosféry blížících Vánoc.