Po loňském postupném remasteru všech řadových vinylových desek došlo i na protřídění archivu. Z rozsahu kompilace je patrné, že bylo opravdu z čeho vybírat. Floydi totiž napěchovali svůj box doslova až po víko. Ten tak obsahuje celkem 27 disků s pětadvaceti hodinami hudebního a obrazového materiálu vztahujícího se k danému období. Přiznejme si, že tento komplet není cenově dostupný úplně každému, a zřejmě i z tohoto důvodu se kapela rozhodla vypustit do světa o něco kratší verzi těchto archiválií, jen s mírnou úpravou roku v názvu "1967-1972". Právě tento výběr je předmětem recenze.

Na ploše dvou stříbrných kotoučů nalezneme 27 skladeb, z nichž už většina vyšla na různých kompilacích či řadových albech. Kdyby u tohoto zůstalo, tak by tento počin asi nebyl moc zajímavý a jeho vydání by postrádalo smysl. Jenže značka Pink Floyd si vždy zakládala na preciznosti vydaného díla. Najdete zde sice část prvních singlů či písně z prvních řadovek, všechny jsou ale perfektně zremasterované a přemíchané. Mnohdy jsou navíc v živých či jinak odlišných verzích, než je známe z klasických alb. Síla tohoto kompletu však spočívá ve faktu, že obsahuje zaznamenaný tvůrčí proces, jenž dokresluje samotný vývoj skupiny. Mnohdy tak zapadne do mozaiky jejich zásadních děl, onen pověstný poslední dílek. Ale popořadě.

První CD začíná pohledem na hravé Barrettovské období kapely. Rané singly "Arnold Layne" a "See Emily Play" prošly celkovým vyčištěním, byť je můžeme slyšet pouze v mono verzi, i tak se zdá, že tu a tam nějaká nástrojová linka vystoupila a skladby zní nověji. Nejmarkantnější změna však čeká na posluchače ve skladbě "Matilda Mother". Ta je zde představena v odlišné a řekl bych snad i lepší verzi než na albu (navíc s alternativním textem). Po zvukové stránce se nechce ani věřit, že byla nahrána téměř před padesáti lety. Podobně je na tom i Barrettova labutí píseň - "Jugband Blues", která v novém mixu vyzní snad ještě tesklivěji než na samotné desce. Ze Sydova období najdeme na kompletu ještě další tři skladby. Za zmínku však stojí hlavně "In the Beechwoods". Raritní, dosud nevydaný snímek, jenž vznikl při jamu k "A Sarceful Of Secrets" a zůstal tak jen ve fázi náčrtu.

Barrettův osud je fanouškům Pink Floyd velmi dobře znám. Po jeho odchodu nastalo pro kapelu nové, hledačské období. To pokrývá zbytek prvního a vlastně je i náplní druhého nosiče. Zde si posluchač naplno užije hudebních experimentů a získává tak povědomí o tom, jak tito rockoví architekti budovali pilíře svého budoucího úspěchu. Základní kameny jejich tvorby tehdy tvořilo čarování se zvuky nástrojů, míchání hudby s různými ruchy, ať už je to šum moře, zurčící potok, bzučící hmyz nebo zpěv ptáků. Nastupuje tu však zásadní pinkfloydovské poznávací znamení - budování jisté ambientní, sférické atmosféry - která svého posluchače postupně pohltí a přenese jej do jiné dimenze.

Skladba "Embryo" získává na tomto výběru výsadní postavení, neboť je zde představena hned ve dvou verzích. Jestliže ta první je více v duchu zasněné psychedelie, ta druhá už má blíže k rockovému drivu, plného Gilmourovy kytary, který byl pro Floydy tak typický na albech "Meddle", "The Dark side Of the Moon" či "Animals". "Embryo" je skutečně trefný název skladby. Je opravdovým zárodkem signifikantní kompozice - "Echoes", zde uvedena jako "Nothing Part 14". Zároveň se v ní objevují prvky z "Julia Dream" či "Cymbaline", ta je zde uvedena v živém provedení z BBC.

Pink Floyd své písně, resp. mnohdy jen jejich základy, předvedli nejdříve v živém provedení (často ve formě jam session). Pak, podle reakcí publika, je následně upravovali, později ve studiu nahráli a doaranžovali. To je i případ zde uvedené "Green is The Colour", netypicky spojené s "Careful With That Axe, Eugene". Obě skladby by si společně s "Embryem" zasloužily vyjít na samostatném řadovém albu, ale to už bohužel spadá do kategorie nesplnitelných přání.

Druhý disk vnáší pohled do etapy, ve které se Floydi věnovali především skládání filmové hudby, jež už tehdy skvěle korespondovala s obrazy dějícími se na plátně. Najdeme zde skici složené pro film "Zabriskie point", z nichž nejzajímavější, z důvodu vývoje, je "The Riot Scene", jejíž ústřední motiv byl později použit v "Us and Them" na mnohem slavnějším albu "The Dark Side of The Moon". Onen motiv se taktéž objevil o čtyřiačtyřicet let později, v trochu jiné variaci jako "Anisina" na "The Endless Dream". Ale to už je úplně jiná kapitola.

Osmnáctiminutová, syrová koncertní verze "Atom Heart Mother" z roku 1970, oproštěná o její symfonický, filmový kabát známý z desky, je zajímavou sondou do toho, jak v dané době zněli PF živě. Disk pak ukončuje trojice remasterovaných skladeb, tentokrát z filmu "La Vallée", která pak vyšla na "Obscured By Clouds" a byla předobrazem věcí příštích.

"Early Years 1967-1972" není rozhodně zbytečným kompilátem a prodáváním desetkrát jedné a té samé věci. Má svůj smysl. Jsou zde opravdové a neslyšené poklady mapující vývoj jedné hudební legendy. Co bych však tomuto vydání vytkl, je zařazení notoricky, byť skvostně vyčištěných singlů, které vyšly již mnohokrát a posluchačům, lačných po oficiálně nevydaném materiálu, nenabízejí mnoho nového. Chápu však, že producenti chtěli tento počin přiblížit širšímu poli posluchačů a dát jim tak na stříbrném podnosu kompletní obraz vývoje skupiny. Osobně bych místo zmíněných singlů uvítal více rarit, např. právě z Barrettovského období. A tak nezbývá než si našetřit a pořídit celý výpravný box.

Chtěl bych vyzdvihnout skvělý zvuk celého výběru. Zde studioví inženýři odvedli skutečně skvělou práci. Obyčejně, když se vymetají archivy, tak výsledná zvuková a někdy i hudební kvalita vykopávek bývá sporná a nejednou jde jen o mírně vyčištěné bootlegy. Zde tomu tak není. Živé nahrávky jsou prosty veškerých ruchů a znějí naprosto skvostně. Ač nejsem přílišným vyznavačem kompilací, tato, přes uvedené výtky, zaslouží absolutorium. Snad bude stejným způsobem zmapován archiv od roku 1973.

Pánové Roger Waters, David Gilmour, Rick Wright a Nick Mason jsou zde představeni v nákroku do svého zlatého období. Ukazuje se, jaký kus cesty museli urazit, než vydali své slavné "The Dark Side of The Moon". Z tohoto pohledu by se mohlo zdát zbytečné mapovat etapu, která bude vždy asi tak trochu ve stínu vrcholových alb, které vyšly až po roce 1972. Ale byť se jedná o období silně hledačské a experimentální, má své kouzlo a pro mnohé fanoušky skupiny zůstává nepřekonané. V parafrázi na jedno veleúspěšné album skupiny, bych recenzi uzavřel slovy, že tento úsek je takovou základní cihlou ve zdi. Je dobře, že byl tento archiv otevřen.