Ono uvedení klipu k songu "My Serenade" přišlo až na úplný závěr večera, kdy se přetahovalo přes onu policejní hodinu, po domluvě se po jeho dohrání nemohlo ani tleskat (zdá se, že návod z koncertů Nilse Frahma funguje i při jiných příležitostech; kdo na nich byl, přesně ví, o čem nyní mluvím) a Republic Of Two vlastně nestihli ani na pódium pozvat všechny jeho autory. Byl to však jen milý bonus, který přišel po intenzivních atmosférách finále samotného koncertu. Mikoláš Růžička a Jiří Burian neponechali nic náhodě a citlivě sestavený setlist prošel skrze všechny nálady jejich dosud vydaných alb. Oproti letnímu křtu "Back To The Trees" na Střeleckém ostrově došlo jen na jednu nečekanou komplikaci.

Možná to nebyla přímo komplikace, ale spíše zjištění, že kytarista Timon Svoboda nebyl součástí zvuku Republiky přímo na scéně, ale většinu koncertu strávil za mixpultem a staral se o to, jak to vše bude znít z reproduktorů. Při pohledu na něj však bylo jasné, jak mu ta přímočará účast moc chybí, jak si sám pro sebe zpívá texty písní, přehrává v mysli jednotlivé akordy a jak je svým způsobem v presu, aby se mu nic nerozsypalo do jedné hlukové koule. O to větší vysvobození pro něj byla chvíle propuštění na pódium během kompozic "Caravan" a "Sound Underneath My Skin", kdy se mohl věnovat tomu, co s kytarou zvládá s bravurou sobě vlastní. Bohatá nálož odehraných skladeb tak přinesla i nečekané aranžmá pro dvojici kytar s baskytarou nebo doprovodem klavíru, kdy skromnější/intimnější aranže střídaly ty více našlapané živou energií.

Další přidanou hodnotou tohoto speciálního večera (před ním bylo ohlášeno, že na nějakou dobu je to poslední vystoupení tohoto projektu) byli přizvaní hosté, kteří se přišli aspoň na chvíli připojit svým hlasem. Bylo zajímavé sledovat, jakou skladbu si kdo vybral. Ema Brabcová (figurující v Luno) zašátrala v nejzazší historii, když si z první desky "Raising The Flag" vybrala její otvírák "All I Can Hear Is Gunshots", v ní i došlo na jediné zaváhání Timona, kdy nechal chvílemi Emin vokál zbytečně drobet zkreslený. Příjemným překvapením byla Emma Smetana, ta vnesla nemálo popové komornosti ze své vlastního alba "What I've Done" do překrásné "The Healer" (z letošní "Back To The Trees"), bylo to éterické a samotné písni to takhle hodně slušelo. Mejsn z plzeňského dua teepee si pak vybral hybnou "Shadows" (z dvojky "The End Of War").

Viki Tran, coby benjamínek v sestavě, si odbyl své první sólo, moc se nemluvilo, i když na pár vtípků, poštuchování mezi hlavními aktéry, v závěru přeci jen došlo. Většinu prostoru ale zabrala hudba, bez zbytečných zamluvených prodlev. Zasloužené pozornosti si získaly "Home", protáhnutá verze "Volunteer", rozjařená "All I Need", již zmíněná "My Serenade" nebo jedna z uzávěr setu, křehká "The Pillow" v přídavcích. Republic Of Two fungují jako pevně sehraná rodina, která s přesahem proplouvá i do Mikolášovy bokovky Piana.

"Back To The Trees" ukazuje s jakou přesmyčkou se Republic Of Two vrátili k základům toho, čím před lety strhli nemalou pozornost hudebních fans na svou stranu. Přestože se svým způsobem sunou dále vpřed a vstřebávají další inspirace, alternace svého zasněného laborování v melancholičtějších vodách. Ony pohledy zpět živě přinášejí rezonance atmosfér, souhry nálad k té podzimní barvitosti prostě sedly a snad ona pauza nebude příliš dlouhá.

Přiložené fotografie jsou ilustračního charakteru a pocházejí z křtu na Střeleckém ostrově.