Jak jsi strávila léto?

Pracovně. Jezdila jsem po festivalech. Na konci léta jsem odjela na sedm týdnů do Ameriky, kde jsme procestovali, co jsme chtěli. Byla to naše životní cesta, takový road trip, který si chce každý prožít. Ale teď mám pocit, jako kdyby žádná dovolená ani nebyla. (úsměv) Každopádně jsem si psychicky odpočinula a už se moc těším na zpívání. Už chci být na pódiu, strašně mi to chybělo. Normálně jsem si začala zpívat ve sprše a představovala si, jak by mohl vizuálně vypadat můj koncert nebo co by se tam mohlo odehrávat.

Vystupovala jsi během cestování i hudebně? Busking tě třeba nelákal?

Ne, ale je to můj sen. Chtěla bych jet do Paříže nebo do Londýna tak na týden či dva jen s kytarou a zkusila si, jak by lidi reagovali, když neznají moje jméno a nemají předsudky.

Díky dovolené jsi načerpala určitě hodně sil na svůj megakoncert, který se koná 11. listopadu ve Fóru Karlín na počest tvých deseti let v showbyznysu. Na co se můžou fanoušci těšit?

Bude to fakt pestrý, nechci všechno prozradit, ať jsou překvapení. Mezi hosty se objeví Majk Spirit, Klára Vytisková, Patricie, se kterými jsem v minulosti spolupracovala. I když s Majkem máme duet, tak se prvně uvidíme až na samotném koncertě. Těším se, až to spolu dáme naživo. Hlavně se bude jednat o velkou audiovizuální show. Máme speciální ledky, které jsme si nechali vyrobit, protože nikde nešly sehnat. Vymýšlí je pro nás Matyáš Vorda z Mandrage. Budeme mít i volnější část, kde zahrajeme s pianem a kvartetem. Představíme dvě zbrusu nové věci, které zatím nikdo neslyšel. Půjdeme ale i dozadu a zmapujeme nostalgicky uplynulých deset let. Budeme hrát písničky, které jsme třeba osm let nehráli naživo. Takže opravdoví fanoušci si vychutnají i řadové skladby z desek.

Musíš si osvěžit text, který jsi dlouho nezpívala, nebo si ho pamatuješ?

Vždycky si ho musím zopakovat, pletou se mi totiž často polské a české verze. Mám málo koncertů, kde by se mi to nestalo. Třeba na koncertě v Harrachově, kdy tam bylo hodně Poláků, jsem mluvila třeba česky a zpívat měla polsky, tak jsem si musela na playlist ke každé písni napsat, jak začíná v tom daném jazyce, aby mi to správně najelo. (smích)

Dokážeš improvizovat, když popleteš text?

Začnu dělat feelingy, ale nezačnu improvizovat jako třeba Tomáš Klus, to neumím a ani by to nešlo, protože máme fixně danou délku, na kterou jsou napojená světla a všechno ostatní, hrajeme většinu věcí na timecode. Rozhodně to ale na sobě nedám znát.

Proč se v Karlíně jedná pouze o jeden koncert?

Chtěla jsem mít právě jeden velký koncert, ke kterému bude vše směřovat. Budeme tam točit záznam, chci mít ten svůj dosavadní největší projekt zaznamenán. Třeba z toho udělám klip nebo to hodím na YouTube, abych měla kvalitní živý záznam, které jinak fanoušci dělají telefony.

Vadí ti, když tě fanoušci natáčí při vystoupení? V nedávné době s tím vyrukovala třeba Adele, když se proti tomu ohradila.

Myslím si, že by si lidi mohli více užívat koncert, než ho točit na mobily. Je trošku blbý, že když hledáte ofiko klip, vyběhne vám milion hnusných rozmazaných videí s otřesným zvukem. Ale vlastně to během koncertu neřeším. Nedá se říct, že by mě to nějak štvalo nebo že bych to chtěla zakázat. Taky to na koncertech dělám, občas si natočím třeba dva fragmenty, abych měla vzpomínku, ale koncert si pak vyloženě užívám. Ale jsou i lidi, kteří točí celý koncert... to mi přijde vyloženě blbý.

Jak vzpomínáš na svoje začátky? Pamatuješ si na svůj první koncert?

Začátky byly hrozně hezký. Vůbec nemůžu uvěřit, že je to už deset let. Prostě se to událo strašně rychle. Když se podívám na sebe ve starších klipem, vidím v nich průběh celého svého dětství. Vypadám jinak, mám jiný hlas. Je to dětský hlas, který za tu dobu normálně zmutoval. (smích) První koncert si pamatuji úplně jasně. Bylo to ve třineckém divadle, jednalo se o  takový testovací koncert - byl pro školy, bylo tam osm set míst na sezení a bylo to plně obsazené. Byla to moje první show, kde jsme měli vyzkoušet, jestli ty dvě hodiny umluvím, uzpívám a odmoderuju. Zjistili jsme, že to jde, lidem se to líbilo, týden nato jsme měli druhé vystoupení - hned na ostravských Andělech. A týden po Andělech byl můj první oficiální koncert.

Jsi nervózní při vystoupení?

Obecně na trému netrpím, ani jsem nikdy moc netrpěla. Jak jsem chodívala do menší školy, stále jsme někde vystupovali se sborem, tak to člověka jen a jen utužuje. Samozřejmě jsem měla nervy, když jsem křtila desku "Ticho", u které mi byla za kmotru Lucie Bílá, nebo když jsem absolvovala svoje první koncerty, na kterých byli novináři. Vlastně nervózní jsem, když hostuji u někoho v písničce, to se bojím, abych mu to nezkazila. Teď, jak se bavíme o mém připravovaném koncertu, začínám mít motýlky v břiše, ale spíš se jedná o adrenalin a emoce, protože vím, že to je něco, co se mi má povést a nemůže být jinak (úsměv). 

Velkou trému jsem ale měla ve svých dvanácti letech na Slavících, když jsem měla mít děkovačku. Děkovat bez papíru, před panem Gottem, Lucií Bílou a dalšími, v hlavním vysílacím čase v přímém přenosu, k tomu v češtině, což není moje mateřština. Tak to byl nářez, byla jsem úplně z toho vyřízená. Nedávno jsme na to koukali s našimi a brečeli jsme. Teď mám desetiletou ségru, a když jsem začínala, bylo mi jen o dva roky více než jí. Kouknu se na ni a říkám si, je to křehounký, malý děťátko, které bych nikdy nepustila do velkého světa. (smích)

Lidé tě měli na očích, když se z malé holčičky stávala žena. Jak jsi vnímala svoji popularitu v tomto problematickém období? Jak jsi dokázala, aby tě tento svět nesemlel a neskončila jsi třeba na drogách, jak to u dětských hvězdiček, když se nevyrovnají s rychle nabytou popularitou, kolikrát bývá?

Myslím si, že to bylo hodně o výchově a o zázemí doma. Měla jsem jeden domov, plnohodnotnou rodinu, která pro mě byla ztvárněním bezpečí. Vracela jsem se na jedno místo, měla jsem bráchu, který mě vždy sprdnul, když jsem udělala něco blbě, a bylo mu jedno, jestli jsem slavná. Prostě jsem stála nohama na zemi, a to je podle mě hodně důležitý. Když to tak člověk nemá, musí si najít jinou cestu, každý z nás potřebuje v něčem cítit jistotu, o něco nebo někoho se moct opřít, když je zle. A když se vám nelíbí realita, pak máte tendenci utíkat jinam. Snažím se ze všech sil žít tak, abych se mohla sama na sebe podívat do zrcadla, aby ta realita byla natolik snesitelná a příjemná, že od ní nebudu chtít utíkat.

Za těch deset let jsi toho udělala strašně moc, nebojíš se syndromu vyhoření?

Ten jsem už v jednom momentně nedávno měla. Pro mě je velkým nakopávákem právě ten megakoncert. Uvidíme, co bude dál. Podle mě i singl "Na ostří nože" byl hodně nakopávací, jsem s ním i s klipem velmi spokojená a stojím si za ním. Je to pro mě svým způsobem motivace, jsem ráda, že to lidi baví a nebojí se se mnou zkoušet nové věci. Nechci usnout na vavřínech, miluju hudbu obecně, nejsem vyhraněná v jednom stylu, ale čeština funguje jen v určitých žánrech. Je to těžký, ale je to výzva.

Je rozdíl mezi polskými a českými fanoušky?

Velký. On je totiž velký rozdíl i mezi fanoušky na Moravě a v Čechách. (smích) U nás je to více familiérní, v Polsku zase dokáží víc glorifikovat. Neříkám, co je správně, docela mě to baví kombinovat. Realita je někde mezi tím. Často se v Česku setkám s cizím člověkem na ulici, který na mě skočí, obejme mě a vlastně mě vnímá jako kámoše, protože mě přece včera viděl v televizi. Tykačka, objímačka... je to takové zvláštní. Mám pocit, jako by on o mně věděl vše a já o něm nic, je to na mě občas až příliš kontaktní. V Polsku se zase často jsou schopní rozklepat, rozbrečet, rozechvět. Dokáží pištět, ubytovat se ve stejném hotelu, jen aby mě potkali na snídani. Je to větší země, funguje tam trochu víc ta nedosažitelnost, na druhou stranu dokážou přejet na koncert 600 kilometrů. Jsou to jiné mentality. Myslím, že by měla fungovat zlatá střední cesta, což už mí fanoušci chápou, a proto s nimi mám super vztah.

Na jakém nejzajímavějším místě jsi hrála?

Hrála jsem na pontonu, lidi byli na břehu a já na lodi. V Polsku často hraji na střechách obchoďáků, kde je místo parkoviště takový open air, kde se sejde klidně tři tisíce lidí.

Kdybys teď měla vydat bestofku, co by na ní bylo?

Zrovna ji vydávám. (smích) Je to jen v rámci limitované edice u příležitosti toho megakoncertu, bude se prodávat jenom tam, případně, když něco zbude, na mém e-shopu. Jedná se o exkluzivní desku, na které lidi najdou moje singly a písničky, které dobře fungovaly na koncertech, např. "Měls mě vůbec rád", "Zapadlej krám", "Ticho", "Jaký to je", "Lalalaj", "Toužím", "Boží mlejny melou", "Leporelo", "Na ostří nože"… a kupu dalšího.

Na jaký moment ze své kariéry ráda vzpomínáš?

Oslava osmnáctin, to byl velký koncert, který jsme natáčeli i na DVD, odehrál se jak v Polsku, tak v Česku. Do této doby to byl největší můj projekt, teď to pokoří Karlín. V paměti mám i projekt v Kataru, kde jsem natáčela hymnu pro světový šampionát v házené, kde jsme zpívali s třiadvaceti interprety ze zúčastněných zemí. 

Teď slavíš deset let kariéry, jak se vidíš za dalších deset let?

Moc nevím, určitě bych chtěla mít možnost a svobodu dělat, co mě baví. Ale těžko říct, co mě bude bavit za deset let, třeba to bude  pořád dost popové, nebo naopak nějaký bluessovější nebo soulovější model. Ten je ale zase ještě větší oříšek s češtinou. Každopádně radši budu dělat, co mě bude bavit, než abych zakrněla v tom, v čem vím, že mě mají lidi rádi. A tuhle svobodu mám za cíl v sobě mít.

Pracuješ na nových věcech?

Dělám na písničkách, dvě nové zazní na megakoncertě. Deska se dělá průběžně. Zastavila jsem ji, protože jsem měnila management, odjela jsem na dva měsíce, koncert jsem si chystala vlastními silami a hledala lidi kolem sebe. Jinak teď asi rok točíme dokument, jak se připravuje megakoncert apod., který pak vydáme. Dále připravujeme nový merch, budou super batohy, stylový klobouky, které sama ráda nosím, bestofka a speciální edice merche na deset let. A na eshopu prodávám ještě svoje vlastní oblečení, které jsem oblékla na nějaké důležité akce. Je to takový můj sekáč a dělá mi to ohromnou radost. Zbavím se některých kousků, fanouškům udělám radost třeba šaty ze Slavíků a pomůžu tím neziskovce Borůvka, které výtěžek daruju. To je nejvíc. (úsměv)

Co bylo hlavním impulsem k rozvázání desetileté spolupráce s Leškem Wronkou?

Skončila nám 1. září smluvně spolupráce a rozhodli jsme se ji oboustranně neprodloužit. Rozešli jsme se v pohodě, v dobrém. Každý vnímal jinak, kam by náš projekt měl směřovat. Za těch deset let jsme si předali to, co jsme si měli předat, a aby to mělo nový drive a vítr do plachet, rozhodla jsem se pro změnu. Teď nesu zodpovědnost za vše sama, ale samozřejmě manažera mám, je to Pavel Trojan, který současně dělá manažera i Ondrovi Brzobohatému. Mluví dobře polsky,což se výborně hodí ke spolupráci a zjednodušuje mi tak práci. Je to pro mě nová zkušenost.

Co bys vzkázala svým fanouškům?

Chtěla bych jim poděkovat za přízeň, bez nich by se neobešla, že se mnou měli trpělivost, že jsou otevření a už deset let se mnou rostou. Že se v hojném počtu chystají podpořit můj výroční koncert a přijíždějí na něj z dalekého Polska nebo i ze slovenských Košic. Hodně to pro mě znamená a oni to vědí. Je to zároveň můj první koncert z producentské a režijní stránky, takže jsem ve velkém stresu, a chci jim poděkovat, že jsou v tom se mnou a dodávají mi odvahu stát na vlastních nohou.