Kdo Simu Martausovou někdy viděl v televizi, na koncertě či se měl možnost s ní setkat, odnášel si častokrát velmi podobné dojmy, že se jedná o velmi usměvavé a pozitivní náladou sršící mladé děvče, které svou dobrou náladou častokrát dokáže nakazit. Navíc se nejedná o žádnou naivní blbku, která by nevěděla co chce - minimálně v hudební kariéře - dokázat. Nechce být považována za opravdovou zpěvačku. Nikdy příliš nedbala na techniku a na další záležitosti, které jsou potřeba ke zvládnutí velkých popových melodií. Není žádná Adele ani Céline Dion. Naopak, označení písničkářka k ní pasuje na míru. Výhradně sama si skládá hudbu i texty a častokrát se vyzpovídává tak niterně, jak to jen jde.

Vyzvoní na sebe své nedokonalosti v otvírací skladbě "Šťastně nedokonalá" a následně připojuje recept, jak na životní těžkosti. V šansonem šmrnclém "Baletu" poprvé ukazuje krásy svého neškoleného hlasu a člověka poprvé napadne, jak by si poradila s nějakou klasickou popovou baladou. Že by to bylo skvělé, se nedá příliš pochybovat. Jediný pěvecký host na albu je Richard Müller. Ve velmi překvapivém, ale krásně znějícím duetu "Svatojánske mušky" i díky jejímu vyzrálému hlasu a povedenému textu není znát věkový rozdíl, spíš naopak si spolu obě polohy krásně sedly.

Martausová na aktuální desce vsadila vyjma kytary hodně i na klavír. Tak jako v "Kvartetu", které je směsicí přání interpretky, i v závěrečné "Nečakám", kde zase vysvětluje, co k životu opravdu nepotřebuje a snad ani nechce. Päť chlapov v kapele jsou páni muzikanti, kteří se rukou společnou a nerozdílnou podílelo na produkci a na aranžmá jednotlivých songů. Velmi decentní hudební podbarvení jednotlivých písní dodává atmosféru, kterou nálady skladeb potřebují. Občas se dostane ke slovu harmonika, saxofon hostujícího Jána Slezáka a velmi mírné bicí Igora Sabo.

Radostná titulní píseň se tak rychle vystřídá s autobiografickým příběhem "iFóny", který popisuje zážitek, když Martausová byla pozvána na rande a muž se místo ní věnoval na mobilu sociálním sítím a chatoval si s kamarády. Nejen bezstarostná a veselá - i vážná dokáže mladá hudebnice být. Třeba v nádherně sugestivní a procítěné "Ach dobre bolo mi", kde odněkud zezadu jako by bylo slyšet Janu Kirschner.

Opravdu těžko se hledá nějaký lapsus nebo vata této desky. Martausová se sama na své webové stránce charakterizuje jako holka, která miluje fialky, hudbu, přírodu, kávu, lidi a toho, kdo je stvořil, s nechybějícím smajlíkem na konci. Někdy člověka možná napadne, jestli ty texty nejsou až příliš otevřené. Upřímnost se v dnešním světě plném falešné korektnosti a farizejství moc nehodí, tady však dostanete obraz zpěvačky takové, jaká doopravdy je. A vzrůstající úspěchy Martausové na Slovensku ukazují, že tohle si lidé poslechnou rádi.