Petr Bende nová řadová alba rozhodně nechrlí kadencí jak z kalašnikova. Skládá postupně, písně nechává zrát, žít si vlastním životem, a až je o nich přesvědčen ne na sto, ale tisíc procent, pustí se do nahrávání. S aktuální nahrávkou to bylo zrovna tak. Od povedené "Trojky" uplynulo celých pět let, v jejichž průběhu vznikaly písně, původně určené pro novou nahrávku.

Z rovné čtyřicítky jich Bende vybral pětadvacet a ty pak představil producentovi Daliboru Cidlinskému, který dohlížel i na nedávno vydanou desku Xindla X "Kvadratura záchranného kruhu". Nakonec jich bylo na album vybráno dvanáct. Zatímco Bende je výhradním autorem hudby, texty přenechal (nejen) generačně spřízněnému Tomáši Rorečkovi. Pouze v "Přání" se textařsky vyřádil interpret sám. Právě tam zní nádherné violoncello hostujícího Štěpána Švestky a v refrénu hřmící elektrické kytary. Ty nejsou prakticky nikde jinde a to je škoda.

V popu, do kterého Bende s tímto albem jasně míří, je velmi důležitá chytlavost a zapamatovatelnost písní. Tady je to tak půl na půl. Velmi povedený pilotní singl "Restart" a největší highlight alba "Utonout" s melodií, která vleze do hlavy a nezbavíte se jí, jsou hned na začátku. Povedená romanticky zasněná "Sami jsme nic" nahrávku zase uzavírá. Jinak je to jak na houpačce. "Tajný song" či "Sníh s deštěm" by se daly z fleku vymazat, ostatní skladby se stávají poslouchatelnějšími narůstajícím počtem přehrání. Zajímavá je stopáž v jednotlivých písních, protože rozdíl v nejkratší a nejdelší skladbě alba je zhruba třicet sekund. Zamrzí minimální plochy pro předehry, dohry a vůbec sóla, když z Bendeho vánočních koncertů je známo, jak šikovné má v kapele instrumentalisty.

Poslední položkou, zbývající k rozebrání, jsou texty. V popu by měly být jenom jakousi výplní líbivé muziky, Bende jim však přikládá velkou důležitost a to je dobře. Jenomže Rorečkův styl je častokrát hodně abstraktní a při poslouchání jeho tvorby musíte častokrát hodně zapnout mozkové závity, abyste zjistili, co tím chtěl básník vlastně říci. Pro Bendeho styl lehké a vzdušné muziky by se občas hodilo psát malinko víc konkrétněji a srozumitelněji.

Petr Bende na "reSTARTu" potvrzuje svůj nesporný talent i to, že muzika je pro něj pořád hlavně dobrým koníčkem, který ho slušně živí. I když pět let nevydal řadovou desku, prezentoval se dvěma živáky a množstvím duetů a zajímavých spoluprací. Možnost být nově pod velkým vydavatelstvím mu umožňuje soustředit se převážně na hudbu a do budoucna to bude určitě jen dobře.