Ten večer byl v krnovském klubu opravdu magický. Určitě za to mohl i fakt, že vystoupení bylo ohlášeno jen necelé dva týdny předem a vstupenky se daly koupit pouze ve fyzické podobě v Krnově, nebyly možné žádné rezervace, žádné internetové objednávky. I tak se po nich za dvacet minut zaprášilo a bylo vyprodáno. Tím však bylo zajištěno, že se do sálu dostali opravdu hlavně fanoušci, kteří sledují kulturní dění a tím pádem věděli, že se koncert bude konat, a řadu si v pondělí ráno byli ochotni vystát. A na průběhu celého vystoupení se to podepsalo více než pozitivně.

Ze strany Jaromíra Nohavici bylo příjemné překvapení, že kromě na vstupenkách napsaného akordeonisty a pianisty Roberta Kusmierského, jenž je jeho dlouholetý tradiční spoluhráč, je do tria doplňoval i bubeník a perkusionista Pavel Plánka. Koncert tak v žádném případě nebyl pouze folkový, ale jak Nohavica sám řekl: "Folkovo-rockovo-jazzovo-kabaretiérský." A na všechny tyto žánry se opravdu dostalo, žádný osamělý písničkář zpívající o bolestech svých i světa se opravdu nekonal.

Co Nohavicovo vystoupení od jiných muzikantů z mého pohledu velmi odlišovalo, byla stavba setlistu. Zatímco v podstatě všichni hudebníci své koncerty stavějí buď jako výběr největších hitů, doplněný o pár novinek, nebo naopak jako prezentaci aktuální desky obohacenou o pár známých kousků, koncert v Krnově sestával minimálně ze třetiny, pokud ne z poloviny z dosud nevydaných skladeb, nových i starších. Jednodušší by bylo napsat, co ostravský bard ze svých notoricky známých a očekávatelných písní nezahrál, než co z nich zahrál.

Minimálně dva z jeho nejznámějších hitů - "Když mě brali za vojáka" a "Kometu" - trio odehrálo neplánovaně, jak se zdálo z Nohavicovy gestikulace ke spoluhráčům, vyloženě za odměnu publiku. A to si je opravdu zasloužilo. Protože jestliže se o tu úžasnou domáckou atmosféru v klubu z velké části zasloužili samozřejmě muzikanti, ještě větší zásluhu na ní měli lidé pod pódiem.

Výzvu po první písničce, kterou bylo "www.idnes" z poslední desky "Tak mě tu máš", aby všichni schovali mobily, užili si koncert, že si je budou moci vyfotit na závěr, všichni akceptovali a po celou dobu s Nohavicou spolupracovali. Stačilo malé gesto, kterým odvolával potlesk ve špatnou chvíli, a ten ustal. Zavřené bary a výše zmíněné složení publika mělo za následek to, že když v nějaké písni přišlo zklidnění, neslyšeli jste na 99 % koncertech zřetelné mluvení těch, co mají v ruce skleničku a probírají fotbal (případně výskot přiopilých slečen, co byly poprvé napsány na guest listu a dění na pódiu je jim fakt ukradené), ale ticho. Ticho a dozvuk tónů. O to více pak mezi všemi těmi vtipnými, místy až šramlovitými vyřvávačkami, kterými Nohavica tak rád baví, zapůsobily písně intimnější či hudebně náročnější. Vůbec se není co divit, že on sám byl chvílemi viditelně dojatý a že si Kusmierski s Plánkou celý večer opravdu užívali a v podstatě bez přestávky se usmívali.

Písně, které publikum znalo, s Nohavicou zpívalo, ty, co neznalo, a že jich byla spousta, zaujatě poslouchalo. Ten večer do sebe prostě vše zapadlo a všichni zúčastnění na něj budou určitě dlouho vzpomínat. Uvidíme, jestli splní i svůj slib, že své příští živé album bude nahrávat právě v Krnově. Asi ho v tu chvíli jen přemohla síla okamžiku a nestane se tak, ale o výjimečnosti toho říjnového úterý to hovoří výmluvně.