Britská média mají ráda své hrdiny a Yak, prohlášení za jednu z nejlepších koncertních kapel dneška nebo kandidáty na vítězství v kategorii Best New Artist NME Awards, mezi ně rozhodně patří. Bylo by bláhové tvrdit, že jsou něčím výjimeční. Odkaz zlaté éry sedmdesátých let a jejich nespoutanou divokost ale interpretují natolik přesvědčivě a s takovou instrumentální zručností, že mají potenciál postarat se o to, aby plamen pochodně, jaký kdysi zažehli třeba The Stooges, byl zajímavý i pro další generace. A to není málo. Cenu sympatie navíc Yak zaslouží i za to, že se trpělivě otřískávají po malých a ještě menších klubech namísto toho, aby se zaprodali limitům i výhodám supportování větších jmen, což po renomé získané mj. spoluprací s Jackem Whitem určitě bylo možnou cestou.

Navzdory pořádné plískanici trojice vylákala dost zvědavců na to, aby Sedmička nepůsobila prořídle a našlo se mezi nimi víc než pár takových, kteří dobře věděli, s kým mají tu čest a hlasitě přizvukovali textům. Yak chytli za flígr hned v úvodu nervní peckou "Harbour Feeling" a pokračovali v nekompromisním tempu až do konce sice kratšího, ale o to intenzivnějšího setu. Song za songem dával povel k soustřednému podupávání nohou a cukání v koutcích. Nic jako prostor na výdech neexistovalo, plynulé přechody posloužily k netrpělivému očekávání dalšího přívalu energie a všechno odsejpalo tak hladce a sebejistě, jako kdyby tihle černí koně z Ostrovů stejnou show zvládli rozpoutat i pozpátku a se zavřenýma očima.

Sehranost Yak ale neměla co dělat s rutinou a nepolevující drive se neomrzel ani postupem večera. Mohla za to vyrovnanost koncertního materiálu i rolí jednotlivých členů spolu s drobnými vrcholy, které se odehrávaly v každém z tracků. Kytarista a zpěvák Oli obhájil post frontmana na slovo vzatého. Působil dojmem, že se nachází uprostřed terapie na zbavení vzteku, jeho nabroušeným výrazem prostupovala přitažlivá odměřenost a každé gesto od přesně načasovaného plivance až po krvelačný útok na klávesy padlo na úrodnou půdu. Neučesaným zacházením s kytarou doplňoval neúnavně melodickou basu, svoji performance špikoval přechody z šeptání do výlevů naprosté agrese a charisma neztratil ani v klidnějších polohách. Na pomyslnou záři reflektorů ale hravě dosáhli i basák s bubeníkem, kteří jakoby Olimu nahazovali na smeč a doprovodnými vokály mu oba pomáhali stupňovat faktor šílenství.

Bylo s podivem, kolik neproniknutelných hlukových nájezdů skupina spáchala jenom ve třech, a neurvalosti, jakou vynikají jejich rané EPéčka i debut "Alas Salvation", se jí rozhodně podařilo dostát. V porovnání s mosh-pitující vřavou, jaká obvykle provází Yak doma v Británii i za hranicemi, ale pražská zastávka dopadla jako slabý odvar. Zdálo se, že Oli byl připravený postoupit na vyšší level veselí a hned na začátku opatrně zkusil prozkoumat terén i mimo stage, když ale nepřišla větší odezva než vlnění do rytmu, o další výstupy už se nepokoušel. Možná i proto nedošlo na přídavek ve chvíli, kdy ještě zbývalo dost času do strahovské policejní hodinou. Těžko říct. Každopádně to, co jí předcházelo, si šlo jenom pochvalovat.

Stručnost Yak bohatě kompenzovali rozjetí Plzeňáci Acid Row, kteří se na rozdíl od řady kolegů nespoléhají pouze na regulérní stoner sound, regulérně nakládají a mají nebezpečného frontmana za mikrofonem. Po pondělním supportu Dildo Boyz na dvojáku DZ Deathrays a Dune Rats se nedá ubránit dojmu, že z Plzně se momentálně stává domácí rock’n‘rollová mecca.