Vlasáči z DZ Deathrays byli kultovní záležitost ještě předtím, než debutovali. Po vzoru oblíbených Death from Above 1979 šli cestou dva jsou víc, a i když dneska fungují ve tříčlenné sestavě, pořád si udržují primární, ničím nenastavovanou energii přímořské garážkovky, která je zavedla na pódia třeba s Blood Red Shoes, TRUST, Foo Fighters nebo Unknown Mortal Orchestra. A Dune Rats, které jsme už předtím měli možnost vidět v Lucerna Music Baru s The Subways nebo na sólovém zátahu v Café V Lese, jsou jiná kapitola v podstatě totožného příběhu. Jsou tři, umí se pořádně odvázat a zbožňují je indie média i lid.

Navzdory tomu, že ani jedna z hostujících bandiček už dávno není regionálním fenoménem a nechybí jí luxusní curriculum vitae, pořád se najde dost rejpalů, kterým je jejich spratkovské štýlo proti srsti a neváhají je častovat nálepkami jako "osmiletý děcka, co si párkrát daly bong a u toho poslouchali 'Anarchy in the UK'." Ok, pointa dává smysl. DZ Deathrays a nejinak Dunies jsou pravým opakem výkvětu sofistikovanosti a snahy o progres. Neberou se zrovna vážně, občas hrajou trochu jako lopaty a všechno, na co sáhnou, zavání magorismem. No a? Zábava není poklesek, uměle vyživovaných spasitelů rocku už tady bylo dost, a pokud existují tací, kdo mají potřebu praktikovat intelektuální policii, to nejlepší, co pro vlastní duševní zdraví mohli udělat, bylo dotáhnout zadek do Futura a prolít trochu potu.

Černými ovcemi se to ale toho večera nehemžilo. Australský export hrál vyloženě pro své, takže se samozřejmě strhla slušná petelice. Kdo odcházel bez modřin nebo šrámů, jako by nebyl, a to samé platilo o stage divingu. Nikdo trapně nečuměl do telefonu ani se nepokoušel lovit snímky, tedy alespoň dokud nedošlo na bratříčkování s kapelou mimo hrací čas. DZ Deathrays jsou s Dune Rats dlouholetí kámoši, kteří shodou okolností spolu odjeli první velké turné v roce 2013, teď bok po boku dobývají Evropu a evidentně si to užívají.

Celý večer vypadal jako výjev z permanentní party, na které si byl každý roven, a pařba byla nevyhnutelným efektem odvázaného setlistu. Tandem ale posloužil nejenom jako nástroj na zresetování mozku a navzdory backgroundu profesionálních zevláků se mu nedala upřít ryzí muzikálnost. DZ Deathrays ve své podstatě přišli s neskutečně vynalézavým a přitom nenuceným hybridem plným uzemňujících riffů, hyper kinetické rytmiky a ulítlých vokálů, které připomenou Les Savy Fav nebo The The Blood Brothers. Byla radost už jen pozorovat, jak těch pár rekordmanů v pití Jäggera drezíruje žánry. Dune Rats v porovnání s DZ Deathrays nejsou tak techničtí muzikanti, dokonale to ale suplovali nasazením, díky kterému i z pár akordů dokázali vyčarovat duhu, aby pak na ni mohli rituálně plivnout a zase jet o kus dál. Hell Yeah!

Jo, jenom tak mimochodem s velkým M, se před miláčky večera objevili Plzeňáci Dildo Boyz s historickými parukami, humornými kecy a sadou až perverzně průrazných písní podobně jako jejich název. Nicméně, jak řekl hlas lidu: "To nejsou ty hlavní, dopředu půjdeme až pak," takže protentokrát klukům show dopadla trochu jednostranně. Život není fér.