Novinka "Beztíže" je - v pozitivním smyslu slova míněno - očekávatelná. Všechno je totiž na svém místě: Zadumaná melancholie, temné vypravěčství, charakteristické melodie i rozeznatelná kytarová hra Petra Kružíka. Priessnitz si nemohli zvolit lepší roční období k vydání alba, než je právě podzim. Jedenáctka skladeb má přesně tu sychravou, k depresi nakročenou atmosféru, která je právě teď za okny.

Hudba Priessnitz je pevně zakotvená v krajině Jeseníků, zpívá se o konkrétních místech i lidech, přesto se nekoná žádné kryptické historkaření určené jen pro zasvěcené. "Beztíže" je rozkročené mezi groteskní, punkem říznutou ostrostí prvních alb ("Mrzáci", "Kdo seje vítr") a atmosférickou, dušezpytnou melancholií desky "Zero" (nádherná balada "Tam na poli" nebo hitová "Ponedělí"). Vše však plyne naprosto hladce, skladby tvoří kompaktní výpovědní celek, jednotný zvukově i atmosféricky, jakousi zvukově-textovou báseň o jesenické divočině. Deska je vyrovnaná i kvalitativně, písně se po vícerých posleších otevírají a nechávají nahlédnout do svých na první pohled skrytých rovin.

Vyloženým potěšením jsou pak střídmé aranže a jednoduchá produkce Dušana Neuwertha, která je v prvním plánu soustředěná na převážně vybrnkávané kytary a jistou rytmiku. Občasnou kudrlinku skladbám přidává trumpeta, tou se však chvályhodně šetří. Priessnitz jsou přece jednou z těch kapel, u kterých by se přílišné úkroky od stylu/zvuku nemusely na výsledku podepsat zrovna pozitivně.

Priessnitz i nadále zůstávají jednou z mála kapel, která dovedla západní kytarový model přetavit do našich podmínek a obohatit jej svým vlastním, originálním přístupem. Album "Beztíže" bude dozajista podzimním potěšením pro všechny fanoušky. Nepřipravené však přece jen může uvést do počínajícího zimního spánku. Přesto však máme co do činění s jedním z nejvýraznějších počinů domácí podzimní sezóny.