Přiznám se bez mučení, že na novou desku Cavalerových Soulfly jsem čekal více než netrpělivě. Předchozí počin "Primitive" považuji dodnes za jednu z nejlepších nu-metalových desek, které jsem kdy slyšel. Maxovi se na ní podařilo výjimečně pospojovat hned několik zdánlivě neslučitelných hudebních poloh, pročež výsledkem bylo ohromně příjemně se poslouchající album. Ostatně pecka "Jump Da Fuck Up" s hostujícím Corey Taylorem ze Slipknot stojí v mých očích na pomyslném piedestalu vedle tak kultovních záležitostí, za jaké považuji "Blind" od Korn nebo "My Own Summer" od Deftones. Novinka, příznačně pojmenovaná "3" (je to třetí deska skupiny), opět stojí nad šedivým průměrem metalového mainstreamu, ale "Primitive" se zdaleka vyrovnat nemůže.

To, co jsem na Maxi Cavalerovi vždy obdivoval a patrně ne sám, byla jeho schopnost skládat charismatické písně, na jedné straně melodické a chytlavé, ale zároveň nekompromisní, až se skály otřásaly. Když se podíváme do minulosti, nalezneme hned několik kousků, které můžeme směle zařadit do zlatého fondu moderní metalové hudby, namátkou "Bleed" či "Tribe" z debutu Soulfly, "Jump Da Fuck Up" nebo "Pain" z "Primitive" a pochopitelně takřka celá poslední deska "Cavalerovské" Sepultury, "Root". Na novince Cavalérův unikátní rukopis bohužel poněkud bledne. "3" je pochopitelně slušné album, ale... mohlo být lepší.

Skladby z "3" by se daly tradičně rozdělit na killers a fillers, čili na pecky a na nudu. Podobné separace bych se však v tomto případě rád vyvaroval a pokusil se nastínit nejdříve silné stránky alba a pak jeho slabiny. Jednoznačným pozitivem je hudební barevnost, což je ale vlastnost, na kterou jsme u Cavalery už tak nějak zvyklí. Samozřejmostí jsou exotické indiánské nástroje, folklórní písně ("Soulfly III" a poslední "Zumbi") a žánrová pestrost. Sedmá "Tree Of Pain" je pozoruhodná svou strukturou, která jakoby neexistovala, kterou jakoby nebylo možné uchopit, protože jednotlivé pasáže přecházejí od zádušního popu, přes syrový punk-metal, k rap-metalu a hip-hopu, aby skončily v trip-hopu. Kdo si uvykl "tahu na branku" Soulfly, bude potěšen vypalovačkou "Seek'n'Strike" a "One", která hostujícím vokálem mírně evokuje již zmíněnou "Jump Da Fuck Up". Jenže u zbytku skladeb to vypadá, že noha čas od času spadne z plynu. Osobně postrádám nejvíc především zajímavější melodie. Ale což, přímočará zběsilost takové "L.O.T.M." k tvrdé muzice neodmyslitelně patří. "3" ovšem v písních "Enterfaith" nebo "Downstroy" nedisponuje ani zběsilostí, ani melodií, natož různorodostí.

Z mých slov je, myslím, dostatečně patrné, že "3" se mi líbí jen částečně a rozhodně se nad ní nehodlám rozplývat v jakýchkoli byť náznakem extázi připomínajících sentencích. Zřejmě nejdominantnější pocit, který po těch mnoha posleších ovládl mou duši, byl lehký zmatek. Cožpak se už Cavalera umělecky vyčerpal? Cožpak došly nápady? Cožpak má zapotřebí se opakovat? Objevila se i odpověď - ne, ne, ten brazilský indián není zdaleka na odpis! Po pravdě řečeno, kdyby toto album natočila nějaká začínající skupina (nebo klidně i Limp Bizkit), byl bych vůči němu mírnější a tím pádem spokojenější. Ovšem na mistry, a Cavalera je mistrem metalu, se musí klást větší nároky. Takže "3" je dobrá deska, ale zvláště po výborném předchůdci "Primitive" působí tak trochu jako chudší příbuzný.