Sedmatřicetiletá americká zpěvačka a skladatelka Norah Jones svým fantastickým debutem "Come Away With Me" ukázala světu nejen svůj nesmírný talent, ale i přijatelnost jazzu pro běžného posluchače. Od té doby brooklynská rodačka vydala pět sólových desek, včetně té aktuální "Day Breaks", a spolupracovala na dalších zajímavých projektech. Naposledy zaujala společnou nahrávkou s frontmanem Green Day Billiem Joem nazvanou "Foreverly" a s nadhledem branou country kolekcí "No Fools, No Fun", pod kterou se podepsalo trio hudebnic Puss N Boots (Norah Jones, Sasha Dobson a Catherine Popper).

Nejpůsobivější je Norah ovšem coby sólová umělkyně. Trochu zamrzelo, že její poslední deska přes své ohromné kvality zaznamenala jen zlomek komerčního úspěchu svých předchozích počinů. Pravda, svůj díl v tom má nepochybně úpadek celého hudebního trhu. "Little Broken Hearts" z roku 2012 ovšem zachytilo zpěvačku ve smutném, nicméně skladatelsky co do kvality velmi produktivním období. Skladby na kolekci byly melancholicky trýznivé, s funkcí drsného vyrovnání se s nepříjemným a psychicky náročným rozvodem.

Nyní, po čtyřech letech, tu je Geetali Norah Shankarová zpět a místo melancholického popu a folku se vrátila k původnímu zvuku svého debutu. Totiž k jazzu. Žádný kalkul v tom zřejmě není, Norah zkrátka uzavřela další kapitolu své životní a hudební dráhy a kromě vlastních skladeb zde předvedla i tři coververze svých oblíbenců Dukea Ellingtona, Neila Younga a Horace Silvera. Důstojnost novinky navíc podtrhují skutečně vytříbení hosté. Žádná hvězdná jména, ale skuteční mistři svých nástrojů, jakými bezesporu jsou například saxofonista Wayne Shorter, jazzový basák John Patitucci, cellista Dave Eggar či trumpetista Dave Guy, který svůj um předvedl již na albech Erica Claptona, Lady Gaga, Pharrella Williamse či Amy Winehouse.

Hosté ovšem slouží jen jako příjemný doprovod a Norah nenechává ani vteřinku posluchače na pochybách, že lídrem nahrávky je právě ona. A to nejen díky svému stále neoposlouchanému hlasu, ale i příjemné hře na piano a kytaru. Co zamrzí, je mnohdy přílišná chladnost obalu i obsahu. Pryč jsou niterné projevy plné emocí. Jistý chlad k jazzu patří, ale mnohdy písně postrádají větší vášeň a působí zbytečně profesorsky. Přitom právě na svém debutu Norah dokázala, že to jde i jinak.

Novinka i proto zřejmě bude bojovat o některé z hudebních cen. Převedeme-li dílo do jiné kulturní oblasti, pak bychom ji přisoudili typicky oscarové ambice, které ocení spíš erudovanější publikum. Ne že by se na desce nenašly zajímavé kousky. Nejvýraznější dojem zanechává pomalá "Carry On", která ale víc funguje jako samostatná jednotka než jen jako jedna z mnoha balad desky. Zajímavý a mírně hudebně vybočující je první singl "Flipside", ve kterém zazní i rockovější elementy. Příjemná je i závěrečná "Fleurette Africaine (African Flower)", tedy již zmiňovaný cover od Dukea Ellingtona.

"Day Breaks" je album plné prvotřídních hudebních výkonů a sofistikovaného jazzu, leč skladatelsky mírně ustrnulé. Norah Jones se tu poprvé ocitla v roli vyučujícího a svého posluchače nechce bavit, ale hudebně vzdělávat. Na tom není nic špatného, ale její popularita vznikla právě z popularizace hůře uchopitelných žánrů, což u aktuální novinky zamrzí.