Málokdo v dnešní době ještě ztělesňuje atmosféru druhé poloviny devadesátých let tak jako Shirley Manson a její Garbage. Nezaměnitelný vokál, typický kytarový zvuk, elektronický základ a tanečně laděná rytmika jsou výstižnou výpovědí o části hudební historie. Eponymní debut a následná "Version 2.0" ostatně patří k tomu zásadnímu, co hudební mainstream konce minulého tisíciletí vyprodukoval.

A to i přesto, že se maestro Butch Vig při vymýšlení konceptu nechal inspirovat, tedy když použijeme eufemismus, jakýmisi Curve. To už je ale dávno promlčený zločin. Ostatně, tehdy asi nepočítal s tím, že parta muzikantů, kterou dal právě dohromady, vydrží s přestávkami fungovat více než dvacet let. Jenže stalo se a z Garbage se stal pojem. Nyní se hlásí znovu o pozornost a předkládá v pořadí šesté album.

Nedílnou součástí kapely vždy byly texty o bolesti, neopětované lásce či nekonečných bojích s vnitřními démony. A buďme si jisti, že Shirley Manson dobře ví, o čem zpívá. Kdo čekal, že s přibývajícím věkem hlavní protagonistka získá odstup, chmury se rozeženou a na konci temného tunelu se objeví světlo, toho čeká zklamání. "Strange Little Birds" je patrně nejtemnější deska, jakou skupina dosud natočila.

Když nepočítáme singlovku "Empty", "Blackout" nebo "We Never Tell", spíše než s rockovou nahrávkou máme co do činění s deskou, pod kterou by s trochou nadsázky mohl být klidně podepsaný triphopový depkař Tricky. Butch Vig a spol. tentokrát výrazně zpomalili tempo a místo na rychlost se zaměřili na hloubku skladeb. To ale neznamená, že by rezignovali na svůj typický zvuk. To vůbec ne. Hudebního odkazu devadesátých let se kapela vlastně nikdy nezřekla.

Hlásila se k němu vždy, byť na každém albu s použitím jiných výrazových prostředků. V případě "Strange Little Birds" zvolila ty nejméně veselé postupy, jaké si v kontextu dosavadní tvorby můžeme představit. Novinka je v podstatě trip-hopová deska nahraná na rockový aparát. Ostatně není náhodou, že když před lety Shirley Manson přinesla do vydavatelství demo své sólovky, byla odmítnuta s tím, že je až příliš depresivní.

Jestli se k v souvislosti s Garbage dalo kdy mluvit o progresi či inovativních postupech, pak to bylo na zmíněných prvních dvou deskách. Někdy v té době míchání elektroniky s kytarami mohlo takový dojem vyvolávat. Za tu dobu se ale spousta věcí změnila a hudba především. Garbage zůstali věrní svému zvuku a místo stíhání trendů se zaměřili na řemeslnou preciznost jednotlivých desek, což platí i o té letošní. Tohle jsou staří dobří Garbage, stejní a přitom zase trochu jiní.