Po čtyřech letech se do Prahy vrátila legendární kalifornská čtveřice Red Hot Chili Peppers. Na úvod je třeba přiznat, ze navzdory enormnímu zájmu o lístky nevzbuzoval koncert moc pozitivních nadějí. Pánové už mají věk, chybí klíčový muž John Frusciante, koncertní pěvecké (ne)výkony zpěváka Anthonyho Kiedise jsou evergreenem a hlavně, muzikanti přijeli promoval čerstvé, neslané nemastné album "The Getaway".

Kromě posledního bodu, kdy novinka mimo prvního singlu "Dark Necessities" opravdu nabízí už jen jednu pořádnou hitovku "Go Robot", však byla veškerá očekávání obrácena naruby. O2 arenu, kde si právě v těchto dnech autor recenze připomenul soukromé jubileum deseti let od její první návštěvy při show rockerů Pearl Jam, v osm hodin rozduněl rázný a přitom nástrojově maximálně subtilní rock'n'roll dámské dvojice Deap Vally. Sestava, čítající dvě osoby v nejzákladnějším možném obsazení zpěv plus kytara a bicí, předvedla sympaticky plnokrevný výkon a svým dřevním pojetím a obsazením připomněla rané The White Stripes.

Hlavní hvězdy na sebe nechaly čekat nadprůměrnou třičtvrtěhodinu, ovšem stálo to za to. Vynikající nasazení a radost ze hry, stejně jako vypracované postavy zcela vymazávají data narození v občankách členů (legendární basák Flea před přídavkem dokonce předvedl chůzi po rukách, div ne i se saltem). Kytarista Josh Klinghoffer se už v kapele nadobro zabydlel, a i když je i pojetím sól trošku jinak zaměřený než slavný předchůdce (a ani v backvokálech se jeho kultovní fistuli rovnat nemůže), rozhodně je víc než důstojnou náhradou. A zpěvák Anthony určitě nebyl tak tragický, jak se o něm traduje. Koneckonců, nikdy nevynikal rozsahem ani intonací, ale jeho osobitý výraz padne k hudbě skupiny jako prdel na hrnec. Ze sestavy tak už zbývá jen pochválit úspornou a vždy strojově přesnou hru bubeníka Chada Smitha.

I hudebně to byl netradiční koncert, kdy měla spousta skladeb lehce pozměněná aranžmá, otevíraly nebo zavíraly je hravé instrumentální jámy a i samotný setlist to hlavně svátečním fanouškům nedal lacino a rozhodně nešlo o hit za hitem. Tímto končím hudební shrnutí a přesouvám se na hodnocení vizuální stránky show, protože ta si zaslouží vlastní kapitolu.

Extrémně propracovaná vizualizace začala už odstraněním tradiční hokejové kostky z pod stropu haly, kterou nahradil mohutný obdélník přes půl plochy, složený z pomyslných svícnů zavěšených na špagátech. Ty se sesouvaly v různých formacích a spolu s pestrobarevným svícením tvořily naprosto impozantní scenérie. Zdatně jim sekundovaly variabilní velkoplošné panely, které se měnily podle projekce ze čtyř sloupů přes dva až na celistvý celek.

Samotné projekce střídaly jak post-moderní negativy performance na pódiu, z fleku použitelné jako artové videoklipy, tak různé psychedelické výjevy i striktně dokumentaristický styl zabírající dění na stage. Vrcholem pak byl moment před přídavky, kdy cela hala v duchu zapalovačů dávných let zapnula blesk diody na svých smartphonech a vy jste si pak připadali jako v planetáriu s hvězdami všude, kam se podíváš. Bylo neuvěřitelné, kolik ty malé diody v ohromném množství vyprodukují světla, na některých místech bylo jasno skoro jako v poledne.

Je až překvapující, jak vizuálně vychytané to měla původně avantgardní klubová funky kapela, která chce v první radě bavit sebe i posluchače, nějaké vyšší umění od ní čekat nelze a ani to není žádoucí. A nebyl to v kontextu výše uvedeného jediný prvek večera, který příjemné překvapil. Snad jen trochu čistější zvuk a vyšší pódium, aby kromě projekcí bylo na ploše vidět i samotné hudebníky a není co vytknout.