"Jsme bez debaty nejlepší ukrajinská kapela," prohlásil leader ukrajinských Haydamaky Oleksandr Jarmola v rozhovoru pro jeden hudební server. Ať už si o takové míře sebechvály pomyslíte cokoli, po poslechu CD "Haydamaky" by s tímto tvrzením možná většina z vás souhlasila.

O tom, že téhle kapele z Kyjeva neschází sebevědomí, se mohli přesvědčit návštěvníci letošního ročníku festivalu Litoměřický kořen. Haydamaky zde byli bezpochyby jedním z vrcholů. Odpovídala tomu ovšem také jejich předkoncertní příprava. Většině vystupujícím stačilo na zvukovou zkoušku v průměru 20, maximálně 30 minut, ne tak Haydamakům. Kapelový zvukař Díma obsadil kukaň mistra zvuku Veselého (jinak dvorní zvukař Už jsme doma) a následující hodinu prudil spolu s kapelou publikum ukrajinskou konverzací na téma "V kakóm monitóru jesť gitára". Po hodině to sice stále nevěděl ani Díma ani kapela, ale snad pro hlasitě projevovanou nelibost publika se Haydamaci přesto rozhodli hrát. Ačkoli neměli na své straně ani zbla publika a přesto, že jim Díma vyčaroval bezkonkurenčně nejhorší zvuk na celém Kořenu, předvedli ten večer jedno z nejlepších vystoupení celého festivalu. Ti, kdož jste absentovali (a to byla nejspíš většina, neboť je to festiválek komorní) však nemusíte litovat, nahrávka by vám měla vše mírou vrchovatou vynahradit.

Haydamaci na to jdou podobně jako svého času Mano Negra, Fabulosos Cadillacs nebo dnes Los de Abajo. Tedy - vezme se nadupaný skapunkový základ a ten se více než méně ochutí domácím kořením. V případě Haydamků je výsledek o to zajímavější, protože by se na první poslech mohlo zdát, že "ukrajinské lidové" budou ke ska či reggae pasovat přeci jenom hůře než víceméně latinskoamerické rytmy výše jmenovaných kolegů. Opak je však pravdou a odsekávané ska si s lidovými či quasilidovými popěvky o široširých stepích, vodce a matce Ukrajině rozumí více než spolehlivě. Nadmíru sympatické je, že si Haydamaci nepotřebují pomáhat stylovými klišé, kterými se zrovna ska nebo reggae hemží. Obé je použito jen jako výchozí energeticko-rytmická základna, která kapele umožňuje čarovat s folklórními melodiemi. Velkokapelový zvuk (vyjma klasického rockového obsazení připočtěte ještě akordeon, trombón, perkuse a všemožné píšťalky a flétničky) se místy mění až v trash'n'punkově ostrou jízdu ("Kavalok", "Oj, to ně ruža"), jindy je ponor do domácí tradice hlubší ("Stara Rumanija", "Něhaj, něhaj"). A nezůstává jenom u ska, Haydamaci dokáží vyseknout pohodové reggae ("Žniva") nebo zadýmený dub ("A vže rakiv 200").

Rozepisovat se o hitových ambicích jednotlivých písních nemá smysl, mají je bez nadsázky všechny a tak jediným smítkem na kráse budiž závěrečné remixy, které působí jako celkem zbytečná úlitba módním trendům. Na závěr nezbývá než poděkovat za odvahu pořadateli Litoměřického kořenu Michalu Hanzlovi, který k nám Haydamaky před rokem poprvé přivezl, a také firmě EMI, která u nás CD distribuuje.