Tak se to konečně stalo. Dlouho, předlouho jsme na musicserveru básnili o tom, jak krásné písně Passenger tvoří a jak ještě lepší koncerty hraje. Ať už to bylo Rakousko, Maďarsko nebo Praha, vždy šlo o zcela unikátní a nezapomenutelné minuty, které byly plné oboustranného pochopení, ale i nespoutaného humoru. A přestože všichni, kteří jej už měli možnost zažít ho naživo, nadšeně aplaudovali a doporučovali na všechny strany, pořád byl britský písničkář v České republice spíše jen takovou komunitní záležitostí. Umělcem pro zasvěcené. Pro spiklence. To se koncertem na Colours Of Ostrava konečně změnilo.

Zpěvák a kytarista Mike Rosenberg, jak zní jeho pravé jméno, si před zaplněné prostranství před největším pódiem stoupl úderem osmé hodiny a minutu za minutou, píseň za písní, si kromě už nejvěrnějších příznivců ještě ze SaSaZu získával jednoho nového fanouška za druhým. Dlouhá léta strávená hraním na ulici pro pár kolemjdoucích muzikanta zocelila a naučila ho, jak musí náhodné posluchače ihned zaujmout a donutit je, aby zůstali. Dnes z toho při koncertech pro tisíce lidí stále těží a bylo potěšující sledovat, jak se spíše zvědavé publikum z první písně "Fairytales And Firesides" skrze cover Simona & Garfunkela a zpěvnou legrácku "I Hate" proměňuje v dav, který písničkáři po pár minutách visí na rtech a hltá každé slovo.

Na Passengerovi je totiž krásně vidět, že je to skromný a sympatický chlápek od vedle, který měl v životě díky jedné písni trochu štěstí a teď ví, že s nosem nahoru by se mu k dalším úspěchům šplhalo jen stěží. Své skladby proto často prokládá mluveným slovem a jeho výstup tak kolikrát přípomíná spíše stand-up comedy. Poutavé vysvětlování původu písní, spontánní komunikace s křiklouny z publika a sebezhazovačné fórky na svůj vzhled i kariéru k němu už neodmyslitelně patří a ani ostravské publikum o ně neuchudil.

Matadoři jeho koncertů samozřejmě už některé vtípky slyšeli dříve (zaměňování hitu "Let Her Go" za "Let It Go" z filmu "Ledové království", narážky na jediný hit v diskografii nebo žertování na téma nechuť zpívat s muzikantem refrény), spousta jich ale byla nepřipravených a zcela spontánních. Například hned ten první, kdy se zpěvák podivil svému obrazu na velkoplošných obrazovkách a na oko pyšně spokojeně zahlásil: "Jéé, jsem v televizi!". Nebo když se v závěru koncertu přemístil na předsunutou plošinu a smál se, že si na ní připadá jako Jon Bon Jovi.

Kromě svého největšího hitu, který s ním už odzpívávalo nadšené publikum, si vzpomněl také na singly "27" nebo "Scare Away The Dark", jejíž nadčasovost podtrhl komentováním aktuální situace v Nice, Turecku a USA a ze svého připravovaného alba "Young As The Morning, Old As The Sea", které vyjde 23. září zahrál novinky "Beautiful Birds" a "In The End". Obě okouzlily hned napoprvé.

Dvaatřicetiletý umělec, jehož kamarádem z dětství není nikdo menší, než Ed Sheeran, se na pódiu bavil tak, že svůj set jen se španělkou přetáhl o patnáct minut a když s písní "Holes" končil, bylo jasné, že na jeho příští koncert u nás už nebude třeba dělat velkou kampaň, protože se na něj bude čekat jako na jistotu a velkou folkovou událost podzimu zároveň. Teď už jen držet palce, aby se mu z chystaného alba do toho 2. října, kdy ve Velkém sále Lucerny vystoupí, podařilo vykřesat ještě alespoň jeden hit.