Druhým pravidlem je heslo "Festival jinak" a na rozdíl od toho prvního, které ještě má své mezery, se to druhé daří naplňovat už teď. Pojďme si ale nejdříve přiblížit, co se letos nepovedlo. Moc toho není, avšak o něco chudšího line-upu si oproti loňsku všiml asi každý. A je to logické, protože přestože loni v Mohelnici zahráli takové hvězdy jako The Wombats, Kensington nebo MØ se svým globálním megahitem "Lean On", zhruba pětitisícový areál byl zaplněn pouze z cca dvou třetin, což na dostání se do černých čísel nestačilo. A když nejsou návštěvníci, nejsou ani peníze a tudíž se musí škrtat.

Ročník 2016 se tak kromě několika stánků s jídlem musel obejít bez už potvrzených indie-rockerů Holy Esque, kteří na poslední chvíli odřekli vystoupení a nedopadla bohužel ani největší hvězda, která organizátorům nečekaně odřekla už domluvený koncert přímo v den tiskové konference, kde se její účast měla oznámit. Náhradu už se v časovém pressu domluvit nepodařilo. V branži platí nepsané pravidlo, že koho se nepodaří dojednat, o tom se veřejně nemluví, proto se od nás jméno interpreta nedozvíte, můžeme snad ale alespoň naznačit, že by se jednalo o jeho první koncert u nás a i to svědčí o tom, jak zapálení organizátoři za festivalem stojí a jak srdnatý přístup ke svému festivalu mají. Absence dvou velkých lákadel zamrzela a logicky tak zapříčinila poněkud hraniční návštěvnost letošního ročníku, která namísto šířící se dobré pověsti a očekávaného růstu opět zůstala na podobných číslech jako loni, minimálně zvláštní je však přístup pořadatelů v tom smyslu, že o absenci už oznámených Holy Esque na svých oficiálních kanálech pomlčeli.

Dramaturgická čistota a soustředění se jen na aktuální a převážně indie-rockové formace se letos také úplně neprosadila, minimálně PSH s Tatabojs (byť s jedním z nejemotivnějších koncertů jejich kariéry) z line-upu čněli jako pěst na oko. Je to však daň za to, že ne všichni potenciální zájemci o takto specificky profilovaný festival přijeli a aby byla hudební přehlídka vůbec životaschopná, muselo se jít na určitý kompromis. Jsou to všechno spojené nádoby a logika je neúprosná - chcete-li mít v Česku kvalitní indie festival, je třeba ho podpořit už v začátcích, aby mohl růst a sílit a je tudíž bezpodmínečně nutné vzít partu kamarádů a přijet tam něco málo utratit, modly jako Foals, Editors nebo The War On Drugs totiž opravdu nehrají jen za cesťák.

Druhou věcí, která několika návštěvníkům lehce znepříjemnila pobyt, byly tzv. cashless platby. Podle očekávání byly s terminály problémy, alespoň se už však ví, že za ně mohly zapnuté hotspoty ve smartphonech návštěvníků, které síť rušily.

Nyní už se ale můžeme přepnout do pozitiv a těch superlativ nebude málo. Jestli se totiž Fingers Up daří něco už nyní, je to ono zmiňované heslo "Festival jinak". Ne že by zde o hudbu nešlo (viz například skvělý set industriálně rockového Smrtislava a jeho brilantně dekadentních textů, nováčci Voodooyoudo, kteří by se mohli líbit všem, kteří si ujíždí třeba na The Prostitutes. Nebo živelná Klara., která se pochlubila, že skladba "All Night Long" je o mladých maminkách, které si i přes příjemné povinnosti s potomkem rády trsnou či snad nikdy nezklamávající No Distance Paradise z nedaleké Olomouce, kteří v organizaci festivalu také mají trošku prsty), ale to, co si pod slůvkem festival obvykle představujeme, je tady vážně trochu jinak. Je to spíš něco jako tábor. Škola v přírodě pro zasvěcené. Dovolená, na které nemusíte nic řešit a jen v klidu odpočíváte. Těžko najít to správné slovo, ale ty dojmy, které si z Mohelnice odvezete, jsou opravdu někde jinde.

Málokomu se asi po pár týdnech při vzpomínce na Fingers Up vybaví, kterou písničku hráli synth-popoví Kamp! z Polska jako poslední nebo že na indie-rockery Pleasure House, což jsou takoví levnější Foals z Velké Británie, nebylo tolik lidí, kolik by si zasloužili. Spíš je to o jiných dvou věcech.

O tom, že budete s jistotou vědět, že vám na Fingers Up absolutně nic nechybělo, protože v úchvatném a útulném areálu Morava campu je všechno, po čem vaše srdce touží - začíná to pohodlným přespáváním v dřevěných chatkách a návštěvou keramických toalet a sprch, kde se nic neplatí, pokračuje obědem v některé ze dvou zdejších restaurací, kde máte na výběr z široké nabídky relativně levných a hlavně chutných jídel a končí to například některou z mnoha doprovodných aktivit.

Je libo jízdu na long-boardu, cestovatelskou přednášku, čtení autorských textů, fotbal v nafukovacích oblečcích, minigolf, prolézačky, ohnivou show, stolní hry, frisbee, badminton, tenis, autogramiády, chůzi po laně, afterparty, kde kapely paří s fanoušky a spoustu dalších věcí? To všechno tady je a snad až na ten minigolf a tenis, které jsou přes plot a nejsou přímo součástí festivalu, se za to nic neplatí.

Tou druhou a s tím související věcí jsou zážitky. Jestli jste si mysleli, že párty z amerických teenagerských komedií typu "Prci, prci, prcičky" nikdy nezažijete, přijeďte na Fingers Up. A až budete rozpáleni prahnoucím sluncem s rozběhem z písčité pláže skákat do bazénu, kde si lidi pádlují na surfu a vedle něhož holky předvádějí pole dance, zatímco zpovzdálí hraje pop-punk od We On The Moon, budete přesně vědět, proč Milan Cais tentýž večer nezištně, ale přitom naprosto výstižně euforicky křičel: "Je to tady ráj!"

Abychom se ale ještě na chvíli vrátili k hudbě, tak kromě indiánského zaříkávání nizozemských My Baby, kteří pobavili štavnatou kombinací country, blues, americany a smyslnými tanečky zpěvačky Cato van Djick a tento týden roztančí i publikum na Colours Of Ostrava, hráli na Fingers Up i Swim Deep.

Největší lákadlo letošního ročníku přesně splňuje, jaké kapely by do Mohelnice mohly v budoucnu jezdit. Mladé, neokoukané, instrumentálně zručné, ale hlavně kvalitní. Birminghamská pětice má zatím na kontě dvě desky, přičemž tu druhou, "Mothers", jsme nedávno na musicserveru zvolili i albem týdne a hudebně nejblíže má k Two Door Cinema Club, The 1975 nebo Bombay Bicycle Club. Vidět jste je mohli před pár lety i na Rock for People, ale až zdejší sebevědomá prezentace z nich udělala kapelu, kterou se vyplatí sledovat.

Jejich první koncert mimo Velkou Británii, na němž působili jako headlineři, se jim povedlo svou vypilovanou retro imagí, zábavnými synťáky, dechberoucími falzety a nezbytnými rumba koulemi vygradovat tak, že když si pak zpěvák Austin Williams po vzoru The Cure obarvil ústa rtěnkou a seskočil z pódia, aby spontánně políbil jednoho z fanoušků, vlastně to nikomu nepřišlo divné. Zábrany nejsou, vše je dovoleno.

No a to je tak ve zkratce všechno. Nezbývá než uznale poděkovat pořadatelům za další skvělý ročník a šířit už tak skvělou pověst dále, aby festival mohl růst. Ten potenciál, který ve Fingers Up dříme, je obrovský a už teď je vidět, že je na správné cestě k tomu, stát se jednou z nejzajímavějších hudebních přehlídek u nás. Stačí jen zmobilizovat cílovou skupinu fanoušků indie muziky, udržet sponzory i koncept a ještě to pár let nevzdat. Úspěch je na dohled.