V době, kdy jsme psali článek, co by vlastně Diana Krall mohla v Praze zahrát, nebylo ještě vůbec jasné, jak moc se na aktuálním evropském turné podepíše poslední album "Wallflower" a jakým způsobem se, dle avizované náplně, podívá na průběh své kariéry. Zprávy z Polska a Maďarska ještě nebyly prakticky k dispozici, a tak to vše bylo věštění z křišťálové koule. Nakonec se ukázalo, že kanadská klavíristka a zpěvačka své zmíněné album coververzí propagovat přestala a spíš se rozhodla udělat radost těm, kteří nostalgicky vzpomínají na její první nahrávky, a možná tak trochu udělat radost i sama sobě. Chvílemi to totiž vypadalo, jako by vybírala písničky přímo na pódiu, podle aktuální chuti a nálady.

Nedá se říct, že by nějaké album vysloveně upřednostnila, ale zajímavé je, že zatímco třeba v Polsku hrála poměrně dost věcí z "The Look Of Love", v neděli nezazněla z tohoto alba jediná písnička. Vše odstartovala svižnou "Love Being Here With You" z "Only Trust Your Heart" a pak už sázela jednu písničku za druhou, kdy se jí do výběru vedle již zmíněné "The Look Of Love" nedostaly skladby také z debutu "Stepping Out", předposlední "Glad Rag Doll" a bohužel ani z "The Girl In The Other Room". Na druhou stranu k nim přidala novinku "Just You, Just Me" a svojí verzi "Ophelie" od krajanů The Band. Vzhledem k tomu, že se v obou případech jednalo o velmi svižné písničky někde na pomezí rokenrolu a boogie woogie, přinesly do spíše poklidného večera patřičné oživení. Poklidný byl celkovou náladou; ono totiž to použité sloveso sázela zde má jednoznačný význam, protože na rozdíl od některých jazzových kolegů měl koncert celkově velmi příjemný spád, založený na velmi dobře sladěném poměru mezi sóly, zpívanými částmi a mezihrami.

Z již několikrát zmíněné desky "Wallflower" nakonec zahrála pouze dvě skladby - titulní písničku a pak hit The Mamas & The Papas "California Dreamin'". Ačkoli ze studiové nahrávky nepanovalo všeobecné nadšení, je nutno říct, že je vlastně obrovská škoda, že jich nehrála více. Ty dvě, které večer zazněly, byly totiž vskutku výborné. Jednoznačně jim pomohlo přearanžování pro jazzový kvartet a k tomu uzpůsobená velmi intimní podoba. Přesně takto nějak si její fanoušci jistě představovali celou desku, kdy známé písničky dostanou jazzovou podobu z doby alba "When I Look in Your Eyes" nebo živáku "Live In Paris".

Svůj nesporný přínos pro takto povedené ztvárnění nejen těchto dvou songů, ale vlastně i celého koncertu, měli muzikanti, kteří Dianu Krall na tomto turné doprovázejí. Ačkoli jsme měli možnost vidět teprve čtvrtý letošní koncert v tomto složení, kytarista Anthony Wilson, kontrabasista Robert Hurst i bubeník Karriem Riggins, sami o sobě výborní muzikanti, byli vzájemně dokonale sladění. Jejich sóla pak byla kořením celého koncertu, ať už hovoříme o excelentním kytarovém vedení "All Or Nothing At All", o basovém sólu v "I Was Doing Alright" nebo o famózním řádění Rigginse ve značně zrychlené "Cheek To Cheek", kde si dokonale pohrál se změnami rytmu a intenzity. Bylo pak zřejmé, že si počínání svých spoluhráčů neskonale užívá i samotná Diana, která jim v určitých chvílích s neskonalou úctou nechávala prostor a svůj klavír nechávala do jejich základu spíše šeptat.

I přes předchozí řádky byla královnou celého večera především samotná Diana Krall. Její sametový kontraalt je zkrátka stále nepřekonatelný a jen tak se ho nepřejíte. Jak je u ní zvykem, opět byla hodně ponořená do své hudby a jakoby vlastního světa, ovšem to, co z něj pronikalo ven k publiku, patřilo k tomu nejlepšímu, co můžete na současných koncertních pódiích slyšet. A to stejné platí i o její hře na piano, kdy si posluchači užívali každý úder kladívka do strunoví, obzvlášť v momentech, kdy se společně s písničkami vracela hlouběji ke svým jazzovým kořenům a krátkým improvizacím. Kombinace obou, tedy jejího zpěvu a jejího kouzlení po klaviatuře, byla takřka až příliš dokonalá, takže drobné zaváhání ve "Fly Me To The Moon" působilo spíše mile a zároveň připomnělo, že stále před námi sedí jen (ne)obyčejný člověk.

Koncert jako takový měl výbornou i když trochu soustředěnou atmosféru, kterou dokresloval poměrně nápaditě designovaný světelný park. Využíval přitom různě vysoká trojúhelníková plátna za muzikanty, která zároveň opticky zmenšovala obrovské pódium pražského Kongresového centra. Vystoupení mělo skvěle vyladěný zvuk, jaký bychom si přáli snad na každém koncertu, a také poněkud zvláštní dramaturgii, kdy celá jeho třetina byla prezentována jako přídavky, protože už zhruba po hodině se Diana Krall a její chlapci s diváky na oko rozloučili. Nikdo to nijak negativně nevnímal, a tak jediné, co mohlo opravdu mrzet, je, že zpěvačka v Praze vynechala dvě čistě sólové skladby jen s klavírem, které si mohli vychutnat její fanoušci ve Vratislavi a Budapešti. Při závěrečném potlesku vestoje, kterým se publikum s Dianou Krall loučilo, ovšem žádný negativní dojem cítit nebyl a naopak většina lidí odcházela velmi spokojená a navíc s příslibem, že se první dáma světového jazzu do České republiky opět brzo vrátí. Nám nezbývá než doufat, že tento slib dodrží.