Jeden z největších koncertů české kapely v naší historii sliboval velkolepou show plnou ohromujících zážitků. Jenže když si návštěvník sesumíruje všechna pozitiva a negativa pátečního večera, vyjde mu z toho vlastně poměrně smutný příběh. Není to přitom o nějakém zaujetí, na jiném místě na internetu si můžete přečíst nadšený report z minulého turné, jehož zastávka v Ostravě se tak vyvedla, že následné repete na festivalu Rock for People absolvoval pisatel o pár dní později s velkou chutí. Jenže i když tehdy často zmiňovaná chybějící chemie mezi muzikanty coby jediný zádrhel na tom aktuálním turné byla, o pozvedávání obočí jaksi nebyla nouze.

Začalo to už u předkapel Korben Dallas a Jasné páky, při nichž ještě velká část obecenstva stála před halou a mnozí se díky pomalému odbavování návštěvníků měli problém dostat dovnitř i poté, co kvarteto David Koller, Robert Kodym, P.B.Ch. a Michal Dvořák odstartovalo vystoupení písní "Rouháš se bohům".

Scéna byla vpravdě obrovská a klasická čtveřice, doplněná o perkusionistku, bubeníka Adama Kollera, Lenku Dusilovou jakožto vokalistku a místy se zjevující smyčcové těleso, se na ní rozhodně před třemi pohyblivými obrazovkami netísnila.

Slova "obrovská" a "show" už však do jedné věty vměstnat nelze. Pár plamenů v duu "Dotknu se ohně" a "Oheň", v nichž se oba zpěváci tradičně opřeli do komunistů, pravicových extrémistů a nácků, a výbuch konfet v závěrečném "Medvídkovi" bylo na bezmála dvouhodinový koncert s ne zrovna ideálním zvukem trochu málo.

Kam se poděly všechny ty výsuvné plošiny a rameno vyvážející Kollera i s bicími nad hlavy diváků z minulého turné? Proč se nikdo neobtěžoval s pořádnými projekcemi a místo nich diváci sledovali v lepším případě archivní videoklipy, v tom horším abstraktní, nicneříkající obrazce? A co bolelo většinu diváků v zadní části haly asi nejvíce - proč na těch dvou bočních obrazovkách, na které už tak šlo zdáli špatně vidět, nebylo pořádně snímáno dění na pódiu a obraz na nich byl velkou část večera buď příliš tmavý a rozmazaný, nebo na něm dokonce běžely reklamy na ČEZ? Není divu, že ochozy, na něž by se ještě pár tisícovek fanoušků vešlo, k atmosféře koncertu příliš nepřispěly. Na tomto místě tak nezbývá než pořadatelům poděkovat, že novináři dostali lístek na stání, kde si mohli koncert přece jen užít o něco více.

Pokud z předchozích řádků dosud vyplývalo, že zklamání bylo způsobeno nedostatkem potěchy pro oči, pak je na místě dodat, že jen tím to zcela určitě nebylo. Uši totiž trpěly hned ve druhé písni, kdy se odporoučely mikrofony a Lucie zahrála celou skladbu jen instrumentálně. Pak se z pódia odporoučela a dlouhých deset minut se nic nedělo. Na technický laps, který fanoušci kapele zoufale signalizovali překříženými dlaněmi a palci dolů, se s následnými hity "Zkamenělý dítě", "Utíkej" a "Troubit na trumpety by se nám líbilo" s trojitým sólem na bicí i perkuse snažilo obecenstvo rychle zapomenout. Jenže pak si kapela na pódium pozvala bývalé členy - Michala Penka, Tomáše Waschingera a Petra France - a místo aby skladby "Lucie" a "Šrouby do hlavy" patřily k vrcholům celého koncertu, zařadily se opět k negativům. Mikrofon Michala Penka totiž opět nebylo téměř vůbec slyšet, a tak jsme si mohli jeho pěveckou formu jen domýšlet.

Škatulata oproti minulému turné zamíchala i setlistem, takže se musely odporoučet například "Srdce", "Noc", exotická "Kengi" a další. A je to rozhodně škoda, protože tím, jak většinu písní odzpíval Koller, ztrácel večer na pestrosti. Nic proti němu, zpíval samozřejmě výborně, byly to ale skladby zpívané charismatickým vokálem Roberta Kodyma, které se staraly o tu pravou rockovou šťavnatost a určitě spoustu lidí zamrzelo, že se mu dostalo tak málo příležitostí, aby své umění prodal. Po hitech "Amerika" a "Chci zas v tobě spát" se nakonec zase dočkal, jeho mluvený projev před písní "Panic" v přídavcích ale asi vyrazil dech každému. I fanoušci Wanastovek vědí, že jeho proslovy na koncertech bývaly kolikrát na hraně a jestli v nich někdy byl nějaký vtip nebo nadsázka, ví asi Kodym nejlépe sám. Označit ale tisíce lidí, kteří si koupili ne zrovna laciné lístky, za "tupá, deprimovaná hovada" bylo ale i s odkazem na Cimrmana hodně přes čáru.

Je to až zarážející, kolik věcí se Lucii v Edenu nepovedlo. A i když jim člověk ze srdce přeje tu radost z toho, že k sobě po letech zase našli cestu, opět koncertují a dokonce pracují i na novém materiálu, nadšení z jejich pražského vystoupení se ne a ne dostavit. Dojem ze zahrání spousty hitů v čele s vydařenou "Laurou" a nezbytná nostalgie s tím spojená tak bohužel nepřeváží zmíněná negativa. Skvělé turné z roku 2014 zůstává nepřekonáno.