U rockových hvězd si nikdy nemůžete být skutečně jisti, že poslední znamená opravdu poslední. V případě Black Sabbath a jejich turné nazvané "The End" je oznámení konce ovšem docela uvěřitelné. Ozzy, Iommi a Butler se zřejmě definitivně rozhodli pověsit slavné jméno Black Sabbath na hřebík síně slávy a nechat legendu odpočívat v pokoji. Pražské rozloučení bylo důstojné, nesentimentální, ale v lecčem napovědělo, že rozhodnutí skončit je možná namístě.

Snad nikdo ani nečekal, že by Ozzy a spol. přijeli s kapesníčkovým rozloučením, kde by se nostalgicky vzpomínalo na staré dobré časy. Namísto toho videoprojekce v pozadí promítala animace s lebkami, červy, očními bulvami a notnou dávkou plamenů. Pouze jednou se na chvilku objevily historické záběry z živého vystoupení Black Sabbath ze sedmdesátých let.

Ale popořádku. Ještě před hlavními a všemi očekávanými hvězdami přijeli zahrát američtí Rival Sons. Jejich hard-rock je prvotřídní nejen studiově, ale i naživo. Zpěvák Jay Buchanan svým precizním projevem i barvou hlasu připomínal mladého Roberta Planta. Snad jen až příliš civilní, nijak živelný projev ubíral na atraktivitě frontmana. To se zřejmě snažil dohnat koncertní klávesák Todd Ögren-Brooks s vousy narostlými a střiženými v duchu ZZ Top, jehož výkon byl chvílemi až epileptický. Rival Sons odehráli osm skladeb, přičemž nejvíc prostoru nedostala aktuální novinka "Hollow Bones", ale minulá velmi zdařilá "Great Western Valkyrie". Z té také pocházela úvodní výborná dynamická skladba "Electric Man". Na závěr si američtí rockeři nemohli odpustit hit "Keep On Swinging" z desky "Head Down".

Úderem deváté hodiny večerní se na velkou plachtu začala promítat krátká animace, kde se z jakési hybernace probudil sám ďábel, aby zničil celé město. Načež z plamenů teatrálně vyvstal hořící nápis Black Sabbath. Bouřlivý potlesk ve chvíli, kdy opona padla a na pódiu se objevily toužené ikony, asi netřeba blíže popisovat.

Scéna byla jednoduchá, jediným atributem byla již zmiňovaná projekce za zády kapely, kde se střídaly animace se snímáním dění na pódiu. Je třeba vyzdvihnout skvělou práci kameramanů, díky kterým i fanoušci v zadnějších traktech arény krásně viděli na každý detail Iommiho rychlých prstů při stále geniální hře na kytaru, Butlerovy tepající basy či Ozzyho neustále lehce kymácející postavu.

Black Sabbath mají i po letech stále silný bahnitý zvuk, kterým se proslavili již v pradávných dobách rock'n'rollu. Kapela, která stála u zrodu tvrdé hudby, neztratila téměř nic ze svého temného lesku. Hodně jim však pomohl zkušený bicman Tommy Clufetos, který svým obdivuhodným uměním vypomohl již Alice Cooperovi, Robu Zombiemu, Tedu Nugentovi i Ozzymu na jeho sólovce "Scream". Ten nahradil ve známé kauze Billyho Warda, který svou neúčast v nynější sestavě nesl a zřejmě stále nese velmi těžce. Kde je pravda a zda by Ward koncertní turné zvládl, je samozřejmě otázka. Pravdou ovšem je, že na Clufetosovu rychlost a technickou vytříbenost by už asi nestačil.

V porovnání s energickým vystoupením o dva roky staršího Iggyho Popa, který v Praze vystoupil o týden dřív, působil i samotný Ozzy vetchým dojmem. Většinu vystoupení strávil opřený o mikrofon, lehce se kymácející a diváky bavil pouze lehkým strečinkem a pár procházkami po pódiu. Bohužel ani hlasově to nebylo ideální a postupujícím koncertem bylo Ozzymu mnohdy problematické vůbec rozumět, co vlastně zpívá. Jeho ohlas měl stále ten mrazivý havraní zvuk, ale chvílemi šlo spíš o recitování sabatovského textu než o skutečné zpívání. Nejpatrnější hlasové strádání pak přišlo s hitem "War Pigs".

Ani zbylí dva původní členové nepojali koncert nikterak energicky. Oproti Ozzymu však své instrumenty ovládali stále obdivuhodně. Butlerova hra na basu je pořád ohromující a dokazuje, že i basáci jsou významnými členy kapely se schopností udávat zvuk skupiny. O tom, že Tommy Iommi je kytarový bůh netřeba polemizovat. Kousek svého umění ukázal i v Praze a během ikonických riffů ho vždy doprovázel bouřlivý potlesk publika.

Black Sabbath při výběru skladeb sahali do své hluboké historie. Z alba "Paranoid" zahráli hned šest skladeb, vesměs notoricky slavných hitů. Nechyběl "Iron Man" ani titulní "Paranoid". Z eponymní nahrávky pak zazněla výtečná temná "N.I.B." a na úvod pomalejší, ale stále úderná "Black Sabbath". Škoda, že nedostala prostor i poslední třináctka, která je taktéž významnou kapitolou kapely.

Na závěr zazněla "Children Of The Grave" z další fenomenální desky "Masters Of Reality". Ještě před tím však dostal prostor muž vzadu, Tommy Clufetos, jehož přibližně čtvrthodinová bubenická show měla zřejmě sloužit jako oddech pro o generaci starší spoluhráče. Jeho hra byla opravdu oslnivá a zasloužila se o dost možná nejhlasitější diváckou reakci z celého vystoupení. Tu přebyl pouze jediný přídavek večera, legendární "Paranoid".

Pak už se kapela včetně trochu stranou postaveného klávesáka Adama Wakemana odebrala do zákulisí. V tu chvíli byl pocit prázdnoty z konce jedné legendy skoro hmatatelný. Black Sabbath odehráli dobrý koncert a většina fanoušků si nepochybně odnesla velký zážitek. V porovnání se staršími koncerty však sabatům znatelně ubylo energie a do budoucna by zejména Ozzyho forma mohla kvalitu koncertů ovlivnit. Rozhodnutí zakončit svou kariéru nyní, důstojně a bez přehnaného sentimentu, se ukázalo jako dobré rozhodnutí. Na Black Sabbath se nezapomene. Možná ne kvůli jejich poslednímu turné, ale zcela jistě kvůli nesmazatelné stopě v hudební historii.