Zvuk Red Hot Chili Peppers vždy ovlivňovali kytaristé - platilo to před třiatřiceti lety, když s kapelou začínal Hillel Slovak, a platí to i dnes, kdy má kytarové party na starosti Josh Klinghoffer. Důsledkem toho před námi dnes stojí trochu jiná kapela - méně dravá, méně ujetá, více zamyšlená a snad i více hravá. Hravost, bezprostřednost, touha posunout to po letech někam jinam, jsou nejlépe pasující charakteristiky nového, již jedenáctého alba "The Getaway". Ona touha po změně došla tak daleko, že jim poprvé od roku 1989 album neprodukoval Rick Rubin, ale Danger Mouse (plus o mix se postaral Nigel Godrich). Pojďme se společně podívat co společně uvařili.

Jedno je hned od začátku jasné - v podstatě je jedno, kdo sedí v režii - papričky na předchozí desce "I'm With You" naznačily, jakým směrem se chtějí s Klinghofferem ubírat a na "The Getaway" pokračují tam, kde na "I'm With You" skončily - vyloženě se uvelebily v klidnějších vodách (kde jim je snad až příliš dobře). Čas od času to ještě umí pořádně rozjet ("Detroit"), celkově je ale jejich současná produkce učesaná. Koneckonců je to patrné už na prvním singlu "Dark Necessities" - ačkoliv Flea i po všech těch letech umí správně říznout do basy, značně dominantní postavení zde má piano (plus samozřejmě Klinghofferovy kytary). A dokonce dojde i na smyčce. "Sick Love" pak zní až podezřele jako mix "Californication" a "Bennie And The Jets" Eltona Johna - a světe div se, sám Elton si ve skladbě vystřihl piano.

Papričkám nelze upřít snahu zkoušet nové věci; problém je v tom, že trochu zapomněly psát hity. Jasně, "Dark Necessities" se pravděpodobně po xtém poslechu zaryje do paměti, ale ze zbytku alba snad už trčí jen zábavná disco ujetost "Go Robot", kde se Chic potkává s Daft Punk. Nutno dodat, že absence hitů není to, co sráží nahrávku do průměru, to spíše vězí ve skutečnosti, že téměř půlce alba chybí výraznější momenty. K významnějšímu zlepšení dojde až ke konci se skladbami "The Hunter" a "Dreams Of A Samurai", v nichž se pánové pouštějí do neprobádaných vod a naznačují, že nemají problém vytvořit epické kompozice. Zvláště druhá zmíněná osloví překvapivě skvělým textem, rozhodně nejlepším bubenickým výkonem Chada Smithe z celé nahrávky, kvílivými kytarami a nádhernými sbory, které dohromady skládají šesti minutový epos vytvářející nezapomenutelné finále. Zkrátka příslib, že snad i v budoucnu budou mít Red Hot Chili Peppers stále co říct.

Ona potřeba se vyvíjet je sympatická a je dobře, že pánové nechtějí zůstat na místě a stát se dalšími AC/DC. Za to mají rozhodně bod k dobru, ale ani ten nespasí rozčarování. Red Hot Chili Peppers se odhodlaně vydali na cestu za hudebním dobrodružstvím a i když dokáží trefit do černého, z velké části se trefují vedle. Tak či tak, "The Getaway" není špatná nahrávka a své fanoušky si bezesporu najde.