Pakliže je pro tvorbu Petra Marka něco bytostně charakteristického, je to schopnost neustálého nadhledu a sebeironie. Ty se táhnou jako pomyslná červená niť všemi jeho projekty - filmy, Muzikantem Králíčkem nebo hudebním duem s Monikou Midriakovou Monikino Kino. Názvem, klipy k singlům, obalem a rozhovory o desce dali Midi Lidi zřetelně najevo, že "Give Masterpiece A Chance" se sveze na stejné vlně. Nová nahrávka ale poodkrývá také polohu, která v tvorbě kapely na první pohled možná tak zřetelně viditelná není - zvláštní cit pro poetičnost.

Ta na sebe stáhne pozornost hned při prvním poslechu, jelikož se týká textů, které pod maskou primitivnosti a zdánlivé trapnosti ukrývají až překvapivé množství potenciálních významů ("Pokec s tátou", "Prosím, kam?", "Koupaliště tajemné"). Nekonečnému opakování frází z prvních dvou desek je definitivně konec, na "Give Masterpiece A Chance" se vypráví příběhy, případně připomínají vzpomínky z dovolené, sebebizarnější postřehy z mezilidské komunikace a jiné všednosti. Místy jsou dávkovány s melancholií, místy ironicky či satiricky, občas optimisticky, pokaždé však s pořádnou porcí nadhledu. Co si pak do textů vložíte, jestli vůbec něco, anebo je budete poslouchat jen jako sebekarikující hříčku a budete se u nich smát, je jen na vás. Obojí funguje výborně.

Nejlépe náplň skladeb popisuje info o albu na Soundcloudu: "Všechny písně na desce jsou o něčem." Trefněji to snad vystihnout ani nešlo! Příběhovou koncepcí písně připomínají hlavně sousední Monikino Kino, ale evokují například i Mňága & Žďorp či Tata Bojs. Právě druzí zmiňovaní jsou přítomni na albu i napřímo - a to v textově i konstrukčně asi vůbec nejzajímavější skladbě desky "Ten bonbón", kde recituje Mardoša. Jinak se tu zpívá na první pohled pitomé, na ten druhý dokonale groteskní: "Chceš už jít a nevíš, jak bys to moh' vysvětlit, máš strach žít, a tak tam stojíš u metly, teď sis všim', na stole poslední bonbón a ty máš vyrazit, chceš si vzít a nechceš vypadat jak parazit..." Mardoša není jediným hostem na desce, sólo v prvním singlu "Lux" má na svědomí Roman Holý (J.A.R. a Monkey Business).

Holého přítomnost tu není bezcílně, symbolizuje totiž další podstatnoý rys nového alba. Kupředu se na něm Midi Lidi neposunuli jen v oblasti textů, ale zejména hudebně. "Give Masterpiece A Chance" je zvukově daleko barevnější, plnější, celkově bohatší (třeba při úvodní "Tak už se zachraň" přichází na mysl právě J.A.R.), překvapivější (experimentální "Duch" nebo skvěle zběsilá, gradující "Žižla") a hlavně více než kdykoliv předtím vystavené na klasických nástrojích. Nejenže si tak cestu k posluchači najde snadněji než skrze čistě elektronické aranže, ale ještě k tomu působí mnohem civilněji a skutečněji.

I při všech těchto posunech a změnách se triu podařilo neztratit sympaticky absurdní a komickou tvář. Nezpronevěří se tak ani fanouškům skladeb z raného "Čekání na robota" (2007), ani pozdější "Operace 'Kindigo!'' (2011), neboť jsou to stále ty Midi Lidi, kteří se pohybují na hranici kýče, ale nespadají do něj. Tentokráte navíc mluví novým, mnohem rozpjatějším, avšak stále dobře srozumitelným poetickým jazykem.

"Give Masterpiece A Chance" byla šance, kterou Midi Lidi využili naplno, album totiž takovým masterpiecem je. A to i za hranicemi tvorby samotných Midi Lidí. Svým hořkosladkým optimismem a všudypřítomnou lehkostí má potenciál uklidit duševní bordýlek i těm nejzarytějším odpůrcům alternativy. Prostě proto, že je totálně osobitou zpovědí podívínských géniů / geniálních podivínů.