Současné fungování Johna Mayalla s Bluesbreakers ve mně vyvolává rozpačité dojmy. Na jedné straně stojí ten John Mayall, jehož deska (resp. již značně ošoupaná kazeta) s Bluesbreakers a Ericem Claptonem pro mne představuje jeden z nejdůležitějších milníků ve vztahu k (minimálně bílému) blues, na straně druhé je lehce olysalý stařík s rutinérskými muzikanty a jakýmsi standardizovaným blues-rockem, který byl před pár lety k vidění v pražské Lucerně. Do jisté míry člověk s demytizací idolů z mládí počítat musí, ale když už zážitek s ním překročí hranici nepříjemného šoku, bývá to smutné. Třeba však přiznat, že na deskách, které Mayall s kapelou vydává stále jak o život, jsou na tom Bluesbreakers o něco lépe. Není vidět na znuděné obličeje muzikantů, mají pěkný zvuk a při hodně velké snaze evokují i vzpomínky na léta minulá, alba přes třicet let stará - zatím nejaktuálnější novinka "Stories" nechť je toho důkazem.

"Stories" hlavně začínají velmi nadějně. První polovina alba chytne, hned zkraje od "Southside Story", příjemný spád a přes skladby, které evokují tu více vzpomínky na starší, řekněme akustičtější období ("Dirty Water", "Oh, Leadbelly"), tu primitivní bodidleyovský rock'n'roll - "Feels Just Like Home", "The Witching Hour", se dá přehoupnout příjemně rychle, se zúčastněným úsměvem na rtech a rytmickým podupáváním. V přesné půlce však jako by se něco zlomilo, pozornost začne uvadat, úsměv mizet, zbyde jen podupávání ze setrvačnosti. Motivy a nápady z jednotlivých písní se začínají opakovat, tempo se ustáluje na střední utlumující frekvenci, sóla ztrácejí drive a atmosféru... nebýt do konce desky ještě nakopávající zz-topovské "Romance Classified" a posledního příjemného zpomalení v podobě čistokrevného elektrického blues "The Mists Of Time", člověk by měl pocit, že se v návalu standardních sól, splývajících hammondových rejstřících a nečlenité dynamické hladině utopí.

Čili. Odhlédneme-li od vzpomínek z mládí a iluzí o tom, že Mayall zůstane navždy takový, jako ve svých hvězdných letech (obklopen hvězdnými muzikanty - kromě již zmiňovaného Claptona od něj na konci šedesátých let odešli i Mick Fleetwood - zakladatel Fleetwood Mac a k Rolling Stones Mick Taylor) byl, a na současného Mayalla budeme pohlížet jako na jednoho z těch, kdo se od mládí nepustil bílého elektrického blues, není pak aktuální album "Stories" vůbec špatným kouskem a do domácí bluesové diskotéky rozhodně patří. Minimálně na cesty autem a jako kulisa do společnosti je velmi vhodný.