Když vaše žena potratí, zasáhne vás to. Pokud se to stane dvakrát, depresi a frustraci už asi nepotlačíte. Jakmile se ale nešťastná událost odehraje potřetí, změní vás to nadobro. Simon Neil, zpěvák a kytarista rockového tria Biffy Clyro, které v úterý večer vystupovalo v Praze, takovou zkušenost bohužel má.

Vztek, zmatení, lítost a hledání nového smyslu života proto obtiskl do tvorby své skupiny a čerpá z nich také při zběsilých koncertech. Ten pražský nebyl výjimkou, ačkoliv ještě před ním mu ale předcházelo vystoupení hradeckých The Atavists. O intenzivních prožitcích z jejich syrového, ale kvalitně zahraného stoner-rocku s garážovou příchutí jsme vás už informovali u příležitosti nedávné show Kvelertak a není pochyb o tom, že z mladých domácích kapel hrajících tvrdou muziku jsou jejich jedinou vážnější konkurencí snad jen spřátelení Stroy. Ke slávě jakoby už chybělo jen vydržet a potkat se s člověkem typu Richieho Finestry. Velkou příležitost zahrát si před širokým spektrem posluchačů ale jednak zhatili sami návštěvníci, kterých mezi osmou a půl devátou bylo v sále tak málo, že to vypadalo na průšvih a také tradičně špatný zvuk, kterým je "Velká Lucerna" tak pověstná.

S nástupem Biffy Clyro se zvuk i početnost diváků znatelně zlepšily, obojí ale mělo i nadále určité rezervy. Skotská trojice podle plánu odstartovala úvodním singlem "Wolves Of Winter", který předznamenává sedmou studiovku "Ellipsis", jenž se chystá k vydání na počátek července. V průběhu hodinu a půl dlouhé show se ale diváci dočkaly i řady dalších novinek. Například nejvěrnějším už dobře známé singlovky "Animal Style", rachejtle "On A Bang" či nápadité "Friends And Enemies" s chytlavým refrénem. Chyběla jen možná vůbec nejatraktivnější novinka "Re-Arrange", kterou kapela na německém festivalu Rock im Park v pátek naopak nevynechala. Velká škoda.

Na Biffy Clyro jsou fascinující všechny ty nečekané přechody, zvraty a úkroky stranou, kdy se z vybrnkávané táborákové písničky v mžiku stane masivní rocková pecka se stadionovým refrénem i bezmála hardcorová sypačka s drtivým finišem a změny dynamiky přicházejí tak nepředpokládaně tam i nazpátek, že když pak skupina zařadí i jen na akustickou kytaru zahranou baladu "Medicine", je to vlastně zase šok. Takto obyčejné songy totiž formace nemá a krok k normálnosti tak posluchače opět přistihne nepřipraveného.

A fakt je ten, že být připraven na koncert Biffy Clyro ani nejde. Můžete jít třeba popáté a stejně budete zase jen fascinovaně zírat na řvoucího Simona Neila, který za mikrofonem vypadá jako ztělesnění opravdového rock 'n' rollu. Žádné sladké řečičky, jen se párkrát zhoupnout v bocích do rytmu a rozjet takovou smršť, že z toho všem kolem orosí čela.

Ve Velkém sále Lucerny bývá nesnesitelné horko pokaždé, když se k tomu ale přidá i animální dravost a nezastavitelná vášeň hlavních aktérů, z nichž pot stříká pravidelně, je to horší než stát u trouby s kuřetem v parném odpoledni. Formaci z městečka Kilmarnock lze přirovávat k erupcím vulkánu, tornádu i tsunami, jenže zatímco výkyvy přírody se časem přeženou, oni jsou naživo neúnavní jako Ash Ketchum ve snaze stát se šampiónem Pokémonové ligy.

O to více pak zamrzí, že jejich jméno skandující fanoušci se během celé show zmohli sotva na pár výskoků při líbivé "Bubble" a několika sborových refrénech v hitech "Mountains", "Black Chandalier" či "Many Of Horror". Kam se poděl pořádný kotel, který se podařilo rozjet v Roxy? Co se stalo se circle pity? A proč do rytmu tleskalo tak málo lidí? Ne že by tím snad špičková atmosféra vytvořená převážně těmi na pódiu nějak zásadně utrpěla, ale takové otázky jsme si tedy minulý týden v Německu pokládat nemuseli. Biffy Clyro tedy opět za výbornou, ale němečtí versus čeští fanoušci každopádně 1:0.