Mumfordi po Lucerně převálcovali i O2 arenu

Vzhledem k tomu, jakým způsobem to vřelo v sektoru stání a že publiku, jak se posléze ukázalo, stačilo jen opravdu málo k nakopnutí, byl předskokan Bill Ryder-Jones tak trochu zbytečným prvkem. Jeho vystoupení nebyl sice vysloveně propadák, ovšem jeho melancholický a někdy až zbytečně složitý indie folk vůbec nekorespondoval s přímočarostí a energií, s jakou následně nastoupily hlavní hvězdy večera. I publikum tohoto anglického písničkáře přijalo poněkud chladně a rozžhavilo se pouze ve chvíli, kdy se k němu a jeho kapele přidal v písničce "Seabirds" i Marcus Mumford.

Daleko větší haló přišlo pochopitelně ve chvíli, kdy na scénu dovedl své Syny a jejich doprovod, tvořený čtveřicí dalších muzikantů. Ti celou show otevřeli novinkou "Snake Eyes", která byla takovým zahřívacím kolem. Po krátkém pozdravu, v němž Marcus předvedl celkem obstojnou češtinu, ale spustili "Little Lion Man" a v tu chvíli byla celá hala na nohou a to včetně lidí na ochozech a tancovala s kapelou. Nažhavenému publiku stačilo v podstatě hrozně málo - aby Winston Marshall vzal do ruky banjo a kapelu navedl k písničkám z prvních dvou desek, tedy k onomu energickému zemitému folk rocku, který je proslavil.

Písničky z nich pochopitelně tvořily hlavní osu celého koncertu a Mumford & Sons mezi ně velmi šikovně zařazovali skladby z nového alba "Wilder Mind". Ačkoli na něm tak moc změnili zvuk, v koncertní podobě to nebylo prakticky znát. Jejich výběrem, vsazením do setlistu a mírně upravenými aranžemi dosáhli toho, že všechny tyto novinky zněly, jakoby k těm starším prostě patřily a koncert jako takový plynul naprosto přirozeně. Pánové zkrátka posluchače vtáhli do svého vystoupení koncertu tak dokonale, že vlastně ani nikdo nepostřehl, kdy vzali do ruky elektrické nástroje a kdy naopak vládli těmi akustickými.

Měl-li někdo obavy o to, zda přesunem do velké haly, neutrpí atmosféra koncertu, musel už na to po prvních několika skladbách zapomenout. Vysočanská hala nebyla vyprodaná, z horního ochozu byla například otevřená poměrně malá část, ale bylo to způsobené spíš tím, že lidi na Mumfordech prostě nechtějí sedět. Plocha na stání byla doslova našlapaná, že by tam nepropadl špendlík, a když se Marcus v "Ditmas" prodíral publikem a přitom zpíval, stálo ho to poměrně dost energie. Možná i díky neobsazenému hornímu ochozu O2 areny pak ve výsledku koncert vyzníval mnohem intimněji, než by se mohlo zdát, na čemž měla svůj podíl pochopitelně i kapela samotná.

Jednotliví členové se totiž s publikem bavili, jako by byli v nějakém menším klubu, nebo třeba v Lucerně. Na svůj první koncert u nás mimochodem také zavzpomínali a poměrně vtipným momentem bylo, když začali zjišťovat, odkud pochází publikum, které do pražské haly zavítalo. Největší ohlas neměl, když se Marcus Mumford ptal na Českou republiku, ale když se zeptal, kolik lidí je ze Slovenska. Následná bouřlivá reakce a slabší, přitom stále velmi slyšitelné, pokřiky lidí z Polska, Slovinska, Ruska, Itálie a Španělska ho šokovaly natolik, že nakonec prohlásil, že toto je ta nejmezinárodnější show, jakou dosud zažil. Patrně i díky tomu se toto obecenstvo zařadilo mezi ta nejlepší, jaké jsme zde mohli vidět.

Stejně jako u ostatních podobných kapel, není vizuální složka koncertu tím hlavním, ale i v tom uspěli Mumford & Sons na jedničku. Zcela logicky, při show takovéto velikosti, už si nevystačíte s několika bílými bodovkami a je potřeba něco přidat. Anglický kvartet představil dvouúrovňové pódium, kterému jako hlavní prvky vévodila řada ledkových pásů. Ty různými kombinacemi barev a zapínáním skvěle měnily charakter hmoty celé scény. K tomu se navíc přidal velmi slušný světelný park a především několik laserů, které většina diváků vnímala spíše okrajově. Výjimkou byla "Ghosts That We Knew", v níž se obvykle několik málo koncentrovaných paprsků roztříštilo na spoustu drobných, které doslova zalily celou halu. Ve výsledku tak dokonale podtrhly atmosféru téhle písničky, která jakoby se svým klidem odkazovala na skladby dvojice Simon & Garfunkel. Kontrastovala navíc s momentem, kdy se kapela přesunula na velmi malé pódium za pultem zvukaře, kde akusticky na jeden mikrofon odehrála "Timshel" a "Reminder". Bylo jasné, že Mumfordům svědčí velké pódium stejně jako to malé a klidně si mohou troufnout i na open-air koncert.

Finále celého koncertu patřilo dvěma coververzím a největšímu hitu kapely. Do setlistu zařadili nejprve Springsteenův hit "I'm On Fire", a pokračovali klasikou The Kinks "You Really Got Me", kde se k Mumfordům připojil předskokan Bill Ryder-Jones. Takto posílení představili asi svoji nejrockovější polohu, jakou u nich mohou jejich fanoušci slyšet. Poté už se dostalo na ten nejočekávanější z hitů - "I Will Wait". Jestli do této doby někdo náhodou ještě nebyl na nohou, pak s prvními údery téhle pecky vstal a pustil se do tance. Když po jejím odehrátí Mumford & Sons opouštěli scénu, vyprovázel je bouřlivý potlesk a řev, který nějaký čas neustával ani po tom, co se rozsvítila světla a spustila reprodukovaná hudba.

Když si člověk vezme, jakým poměrně těžkým způsobem si folk rock u nás prošlapává cestu k českým kapelám a k českým posluchačům, je takto povedený koncert, jaký předvedli Mumford & Sons se svými fanoušky, malým zázrakem. Snad se tímto blýská na lepší, folk rockové časy, o čemž se budeme moci přesvědčit už v listopadu, kdy naší republiku navštíví jejich američtí kolegové - The Lumineers. Budou mít alespoň srovnatelný ohlas?