Nejde o něm nepsat. Nelze ho ignorovat. Titul vítěze BBC Sound Of 2016, dost možná nejdůležitější hudební soutěže světa, je totiž tak výrazným štemplem, že v podstatě není možné, že by se z něj mezinárodní hvězda nestala. Ať už to byla před lety Adele, Ellie Goulding nebo 50 Cent a v posledních letech třeba Haim, Sam Smith či Years & Years, už spolehlivě lze říct, že kdo zvítězí, o něm se bude mluvit. Všude.

Jack Garratt se narodil učitelce hudby a policejnímu strážníkovi 11. října 1991 ve vesničce High Wycombe na jihu Anglie. Už od malička ho bavilo dělat randál a tak ho rodiče umístili do hudební školy, aby se vyřádil tam. Moudré rozhodnutí, čtyřiadvacetiletý muzikant dnes kromě zpěvu ovládá kytaru, bicí, harmoniku, ukulele, piano, mandolínu nebo pozoun. Svůj první song složil ve dvanácti letech a hned o rok později se s ním přihlásil do juniorské verze Eurovize, v níž skončil poslední. Stejně jako dříve, i tentokrát to bylo hlavně kvůli nutnosti pozornosti, které se mu díky hudbě dostávalo, o samotné písničky mu tenkrát až tak nešlo.

Sebereflexe přišla až s prvním serióznějším hudebním projektem Nickel And Dime, s nímž se podařilo porazit své teenagerské deprese a ovlivněn deskami Davida Bowieho a Stevieho Wondera se pomalu začal stavět na nohy. Objíždění klubů s bluesovou muzikou ale nešlo dohromady se studováním učitelství, proto jako spousta jeho předchůdců školu nedokončil a začal se více věnovat tomu, aby jeho hudba nebyla jen prostředkem k upoutání ostatních, ale aby na ni mohl být i patřičně hrdý. "Ve chvíli, kdy jsem začal k hudbě začal přistupovat poctivěji, se všechno změnilo", říká dnes.

První oficiální singl se jmenuje "The Love You're Given" a najdete jej už na jeho prvním EP "Remnants", které vyšlo 28. října 2014. Následovaly singly "Chemical", "Breathe Life" a "Weathered", úspěch se ale začal rýsovat až s písní "Worry", kterou do vysílání nasadilo BBC Radio 1 a která mu otevřela dveře na BBC Introducing Stage na festivalu Reeding And Leeds a netrvalo dlouho a už předskakoval na britském turné Mumford & Sons. Pak už přišla na řadu cenu kritiků na Brit Awards, v níž loni zvítězil James Bay, tak tu hlavní, už zmiňovaná BBC Sound Of 016, v níž porazil už dnes pomalu rozsvěcující se hvězdičky, jakými jsou Alessia Cara, Dua Lipa, NAO, Blossoms či Mura Masa.

Únorové vydání debutu "Phase" pochopitelně nemohlo nechat kritiky z celého světa nažhavené na jeho strhání, cokoliv jiného než totální revoluce a bezbřehé inovátorství totiž okamžitě znamenalo promarněné naděje. Pravdou je, že ve srovnání s tradičnějším Jamesem Bayem, který si smršť recenzí spíše proměnlivějšího rázu slízl minule, je Jack Garratt novátorštější. Minimálně alespoň v tom, že své v základě písničkářské kořeny čerpající z folku a blues balí do elektroničtější a syntetičtější skořápky, která podobně jako u Jamese Blakea, Cheta Fakera nebo debutu Jamieho Woona může nést punc novosti a neoposlouchanosti.

Příkladem může být singl "Breathe Life", dost možná nejsilnější věc, s jakou multiinstrumentalista zatím na trh přišel. V ní se za pomoci jednoduchého klavírního motivu pouští do písně, v níž vystřídá mnoho pěveckých poloh, od tichých meziher až po vyexponované falzety, to vše obalí do elektronického kabátu, který zvláště ke konci zvoní a graduje ve velké finále.

Podobně výjimečná je i překrásná balada "Weathered", která zní jako pokračování "Thinking Out Loud" Eda Sheerana, jehož barvě hlasu se Garratt zvlášť zde hodně přibližuje. Práci s napětím a nečekané střídání tichých kytarových pasáží s hlasitými emočními i nástrojovými explozemi jde nováčkovi opravdu výtečně.

Docela chytlavé jsou i další ze singlů. "Worry" dává odpověď na otázku, jak by to dopadlo, kdyby James Bay koketoval s elektronikou a "The Love You're Given" je tak originální a plný nápadů, až vám z toho půjde hlava kolem. Šestici dosavadních singlů uzavírají vytleskávaný a trochu nenápadný "Chemical" s docela protivným refrénem a ještě horký "Surprise Yourself", v němž vám z epického "úúú" půjde mráz po zádech i při desátém poslechu.

Druhá polovina dvanáctistopé kolekce už ale nastolené tempo a nápady neudrží. Hit by se ještě možná mohl stát z "Far Cry", která z počátku připomene klasickou klavírní baladu s perkusemi v pozadí, aby v refrénu explodovala do úplně jiného vesmíru plného synťáků, což by se rádiím mohlo líbit. Napjatá "I Know All What I Do" je spíše jen takovou překlenovací mezihrou než skutečnou písničkou, "Fire" s nervními synťáky hlubší stopu nezanechá a dvojice inter "Synesthesia" je vlastně zcela nadbytečná.

Dobrou volbou rozhodně není ani deluxe edice. Bublající "Water" s klavírní mezihrou zní přes všechny ty basy až příliš zahuhlaně, sborově odzpívaná "I Couldn't Want You Anyway" je už po prvním refrénu utahaná jak hráč WOWka při patnáctistovce v tělocviku a podobně koncipovaná "Remnants" na tom není o mnoho lépe.

"Phase" ve výsledku i přes pár výtek obstojí, otázkou ale je, co bude dál. Všechny skvělé singly s potenciálem desku prodat vyšly ještě před vším tím masivním hypem způsobeném získáním prestižních cen a tak ve chvíli, kdy by měl Garratt přihazovat pod kotel a na velké reklamě se svézt ke slávě, vlastně už není moc z čeho brát. Bude stačit recyklace už vydaného a koncerty, z nichž pro našince nejzajímavější je ten na rakouském FM4 Frequency v srpnu nebo přímo v pražské O2 areně při předskakování Muse? To je otázka, na jejíž rozluštění si budeme muset ještě počkat.