Po loňském prvním ročníku akce Piano Day (letos proběhl jako jeden dlouhý hudební maraton) a po dokončení improvizačních večerů Trance Frendz s Ólafurem Arnaldsem se Nils Frahm ve svém vysokoobrátkovém tvůrčím procesu dopracoval k dalšímu vyvrcholení jednoho letitého projektu. Společně s Fredericem Gmeinerem a Sebastianem Singwaldem oprášili stařičké jam sessions z předpubertálních dob - většina sesbíraného materiálu na "The Gamble" je totiž datována kamsi do devadesátých let. Finalizace původních nahrávek z pásek však zabrala nemálo času, přebal hovoří o rozpětí roků 2007 až 2015. Nonkeen se posléze konečně uvedli hybnou variací "Chasing God Through Palmyra", ke které vzniklo i netradiční, vláčkové video.

"The Gamble" je jako noční výprava, kdy postupně nahlížíte do několika jazzových klubů, které jsou sice vzdálenostně kousek od sebe, zvukově ale nabízejí rozdílné formy tohoto žánru. Stejně tak Nils, Frederic a Sebastian přistupovali k tvorbě, sice své hudební laborování vystavěli na základech jazzově orientovaných mantinelů, nechybí však přesah s ruchy, elektronikou, pomalými beaty a pošpiněním výsledného mixu. Tyto úkroky vystupují více či méně do popředí a dotvářejí společnost variacím na klávesy, Rhodes piáno a varhany - v čistě Frahmově režii. V tomto duchu se může zdát, že pánům šlo zejména o jasně definovaný celek bez snahy zbytečně riskovat. Rozhodně však neočekávejte nějaký systematicky poskládaný sled kompozic. Ono rozkročení mezi zmíněnými mantinely může spíše evokovat manévry mezi typickým minimalismem Philipa Glasse a precizní technikou prací Herbieho Hancocka.

Trio si i vytýčilo prostranství chumlajících se nálad a atmosfér, k rytmicky výrazným momentům se uchyluje jen jakoby namátkou ("Chasing God Through Palmyra" je nejvýraznějším hybným momentem). "The Invention Mother" v úvodu prezentuje mystifikující, až ambientní intermezzo, které má za cíl nepřímo navést na další dějství. Zrcadlem k tomuto začátku je v šeru umístěné letovisko emocí "Pink Flirt", ve které prim hrají právě ony linie kláves a kde dojde i k záměrnému přibrzdění chodu pásky během záznamu (a jakémusi nabourání křehkosti této skladby). Závěrečná "Re: Turn!" je poslepována z přesmyček tónů a spojnic vystřižených ze záchvěvů koutů krajinomaleb fascinace new age, zároveň funguje i jako jakási ukolébavka.

"Saddest Continent On Earth" je pozvolným budičem iterací mezi samotnými aktéry, rozechvěné pocity tu brnkají na emoce a na imaginární klam reflexe současnosti. Až třetí položka jménem "Ceramic People" odkryje hlavní mistrovství neuchopitelného jamování ve studiu, kdy sled rychle po sobě jdoucích nápadů odhaluje jejich zručnost a preciznost. "Animal Farm" je našlápnutím k již uvedené "Chasing God Through Palmyra" a převaluje se v monotónně vystavěném a zastřeném tempu, ostatní nástroje pak dotvářejí kulisy k fiktivnímu, ubíhajícímu filmu v gangsterském módu. Doprostřed je pak vložená jazzová kráska "This Beautiful Mess", ve které sounáležitost melodických struktur obalamutí kohokoliv. "Capstan" je čistě experimentální mezihra před závěrečnou částí "The Gamble".

"The Gamble" se díky časovému rozkolu může zprvu zdát velmi nekonzistentní a žánrově nedefinovatelné. Při jeho poslechu to však chce všechny smysly soustředit jen na tok hudby a nechat se unášet vizí future jazzu, jak si ji představuje toto trio. Nonkeen zde nikam záměrně (zbytečně) neutíkají (nespěchají), jsou si vědomě jisti silou své improvizační souhry a spojnicemi mezi žánry, které na ploše necelých čtyřiceti tří minut zaslechnete.

Nils Frahm a jeho kumpáni z Nonkeen předvedou živou prezentaci "The Gamble" v úterý 3. května od půl osmé v pražském Paláci Akropolis v rámci koncertní série Music Infinity. Předvojem jim bude rafinovaný Andrea Belfi (italský skladatel, elektroakustický muzikant a bubeník s osobitým stylem hry).