Tak málo lidí se v Lucerna Music Baru nevidí každý den. Aby se na německého předskokana Tristana Brusche a jeho doprovodného pianisty začínající o osmé večer přišlo podívat jen pár desítek lidí, kteří když se posadili po okrajích schodů, ke stolům a mezi sloupy, tak přímo na place nezůstal v podstatě nikdo, o zavřeném patře s balkóny ani nemluvě... To jsme tady dlouho neměli. Jen pár desítek fanoušků tak přihlíželo zpěvákovi a kytaristovi v jedné osobě, jak spolu s klavíristou pro pár lidí, ale přesto poctivě, pokorně a s důkladnými proslovy o vzniku písní přednáší jednu smutnou baladu za druhou. Jeho textům v němčině sice nerozumněli všichni, ale ta přenášená emoce byla srozumitelná mezinárodně.

Vpravdě domáckou atmosféru u kruhového pódia zcela zaplněného nástroji přerušili až pražští Sundays On Clarendon Road. Z dvojice Jonáš Zbořil a Jan Tůma se mikrofonu ujal první jmenovaný a jelikož je to mimo jiné také moderátor Radia Wave a hlavně i hudební publicista, nabízelo by se jej kolegiálně poplácat po zádech a popřát vše dobré. Autor těchto řádků však nemůže ignorovat, co si z jeho hudebního vystoupení odnesl a tak, ač nerad, musí přiznat, že tato část večera byla bohužel tou nejslabší.

Zkombinovat živý zpěv a akustickou kytaru s přednahranými, repetitivními a vyloženě béčkovými elektronickými podklady je v případě omezeného rozpočtu možná pochopitelné, ale hodně nepřirozeně znějící řešení, které v prostorách Lucerna Music Baru vypadalo i znělo poměrně amatérsky. Asi jako kdyby Underworld nahrávali desku na koleně v nějakém zapadlém studiu na maloměstě. Na druhou stranu hlouček kamarádů pod pódiem pařil jakoby přijeli minimálně The Chemical Brothers a poslech studiové tvorby na Bandcampu dua zní přece jen trošku lépe než naživo, tak možná to bylo jen momentálním rozpoložením a příště budou dojmy pozitivnější.

Me And My Drummer každopádně nezklamali. I v tomto případě se jednalo o dvojici a jak zpěvačka, kytaristka a hráčka na klávesové nástroje Charlotte Brandi, tak bubeník Matze Pröllochs už sice hráli pro početnější publikum, přesto se ale o nějakém zaplnění klubu nedá ani zdaleka hovořit. Hipsterský pornoknírek, tygrovaná halenka, košile zapnutá až u krku a kalhoty s vysokým pasem by i hluchému daly na srozumněnou, že se bude hrát nějaké indie, v případě berlínského dua se to ale má s žánry všelijak. Až živé představení ukázalo, že Me And My Drummer mají primárně dvě tváře a střídají se podle toho, na co Charlotte Brandi právě hraje.

Standardtně její ruce kloužou ze synťáků a z dreampopových stěn se občas ozve klavír, tudíž by se nabízelo řadit je k synthpopovým projektům typu CHVRCHES či The Naked And Famous. Když ale zpěvačka začne dráždit svého černého Fendera, její éterický hlas nabude na intenzitě a už se bavíme spíše o přirovnáních mířící od Wolf Alice po Annu Calvi. Zní to divoce, ale takoví Me And My Drummer jsou a střídání obou poloh zaručilo jejich české premiéře dostatek dynamiky a zajímavosti na to, abyste neměli čas projíždět facebookové stěny, ale vnímali, co se kolem vás děje.

Tomu ostatně napomáhaly i časté proslovy mezi písněmi, v kterých se frontwoman například podělila o to, že píseň "Prague I & II", kterou koncert začínal, vznikla, když její mladší sestra byla v Praze rok na výměnném pobytu a zatímco zde studovala filmovou tvorbu, kapelnice ji asi třikrát navštívila a obdivovala, že i přes množství turistů a přistěhovalců si Praha oproti Berlínu zachovává historické jádro a vlastní tvář. Nebo že skladba "Tie Me Bananas" je o strachu ze smrti a "Nuts" zase o kamarádce, která po přílišném požívání drog procházela paranoidními stavy. Charlotte Brandi byla v průběhu večera vůbec v poměrně komunikativní náladě a pokud zrovna nebojovala se synťáky nebo nenaladěnou kytarou, kvůli níž song odehrála až napodruhé, protože by to "vůči platícím lidem nebylo fér", zapovídala se místy až tak, že jste si říkali, že tahle historka už v plánu určitě nebyla.

Ani slabší návštěvnost tak skupinu nenavedla k tomu, aby si jen odbyla to své a zase zmizela, ale naopak ji podnítila k tomu, si i ze skromnějších podmínek ten pěkný večer udělat. Me And My Drummer tak možná neodehráli přímo koncert roku, ale kdo si na ně zašel, určitě nelitoval. Na festivalech typu Rock For People by jim to slušelo...