Jamieho Woona si jistě většina čtenářů bude pamatovat jako jeden z objevů roku 2011, kdy svým debutem "Mirrorwriting" v produkci Buriala pomohl spolu s Jamesem Blakem zpopularizovat tehdy vzniklý žánr, který byl označován jako post-dubstep. Na držitele čtvrtého místa v anketě BBC Sound Of 2011 (porazili ho tehdy The Vaccines, Jessie J a právě Blake) se za tu dobu trochu pozapomnělo a možná i proto byl tentokrát Lucerna Music Bar spíš poloprázdný než poloplný, čemuž se při vzpomínce na nedávný koncert na Colours Of Ostrava, kdy byl Gong tak naplněný, že se sedělo i před ním u velkoplošné obrazovky, ani nechtělo věřit. Hudební průmysl je ale neúprosný a když se po silném debutu odmlčíte na tak dlouho a na pokračování razantně změníte styl a ještě ho vydáte v přecpané předvánoční sezóně, někde se to projevit musí.

Odklon od post-dubstepu, elektroniky a downtempa a naopak příklon k tradičnějšímu R&B, soulu a nově i jazzu, však synovi skotské matky a malajsko-čínského otce taktéž sluší, takže pouhých sedmdesát minut trvající set nebyl prostoupen čekáním na hity, ale spíš přirozeným se pohupováním z jedné polohy do druhé, přesně jako to třiatřicetiletý muzikant dělal ve svých písních. Pro ty, kteří si setlist nepřečetli dopředu na internetu, bylo jistě překvapením, že svůj průlomový hit "Night Air" zpěvák odehrál hned jako druhý v pořadí, čímž si sice vystřílel část zásobníku, zato ale hned ze startu ukázal, v čem tkví jeho síla.

Jeho skladby jsou plné různých zákoutí a tajuplných cestiček lákajících k prozkoumání a bylo zábavné pozorovat jeho doprovodnou kapelu a dešifrovat si, který zvuk odkud pochází. Hutná basa, nenápadné bicí či akustická kytara visící kolem Woonova krku nepřekvapily, ale drumpady, klávesové nástroje, elektronické plochy a hlavně hebce soulové hlasy dvojice sehraných vokalistů už místy ano a všechny dohromady tvořily pestrou škálu hudby, v níž se byla radost nimrat. Proto všichni ti, kteří v hudbě rádi nacházejí stále hlubší vrstvy, mohli spokojeně oceňovat jazzové intermezzo v novince "Forgiven", vyžívat se v sametově něžné "Skin" nebo vnímat soulové příchutě sborového "ú-ú-ú-ú", jímž byl doprovázen singl "Sharpness".

Sám Jamie Woon toho mezi skladbami příliš neřekl, ale komu by to vadilo, když se ve společnosti jeho hlasu cítil jako zachumlaný v peřině. Už tak hladce vyčištěná muzika ještě více vynikla, když si v přídavku "Shoulda" stoupl za mikrofon jen sám s kytarou a nádherně čiště vystřihl všechny ty křehké pasáže, kterými píseň oplývá. Následující píseň "Thunder" doprovodilo publikum lehkým roztleskáním a když z ní muzikanti plynule přešli do závěrečné "Lady Luck", nemuseli jste už tak rozhoupané boky ani zastavovat. Jedinou vadou proto zůstává už zmiňovaná krátkost samotného vystoupení, sedmdesát minut je na plnohodnotný koncert opravdu málo. Jinak ale Jamie Woon potvrdil svůj nesmírný muzikální talent a můžeme jen hádat, s čím nás po studiové dvojce "Making Time" ještě překvapí. Snad to čekání tentokrát bude kratší.