Čtyři roky jsme si museli počkat na druhou desku Jamieho Woona, čekání se však vyplatilo. "Making Time" je totiž návratem k jeho hudebním kořenům. Ti, kteří si zamilovali jeho spolupráci s Burialem, budou možná zpočátku truchlit, ale pokud této nahrávce dají šanci, určitě v ní nakonec najdou zalíbení.
Pokud jste
Jamieho Woona zastihli na předloňských
Colours Of Ostrava, mohli jste se dozvědět mnohé o jeho inspiracích a k jaké muzice tíhne asi nejvíce. Tento náznak splňuje jeho druhé album "Making Time". Pro tuto chvíli je třeba zapomenout na cokoliv, co natočil s
Burialem (ať už budeme mluvit o épéčku "Wayfaring Stranger" nebo debutu "Mirrorwriting", včetně zaslíbené krásky "Night Air") nebo spolupráce s
Disclosure či
Portico (na loňské sešlosti "Living Fields" najdete dost povedený song "Memory Of Newness"). To, co na těchto nahrávkách bylo schováno do chumlu probublávající elektroniky, dubstepu a downtempa, se na této desce náhle probouzí v plné kráse. Samotným probuzením byla první ochutnávka "Sharpness", která sloužila i jako jakési vodítko do současnosti Jamieho hudebního cítění.
Na koncertech se často navracel k akustické kytaře a živé doprovodné kapele, jako by byl z všech těch elektronických vymožeností již přesycený a měl v sobě nutkání navrátit se ke svým začátkům. Chtěl naplno vnímat živou rytmiku, basové riffy, strohé melodické linie a nechat více prostoru pro vyniknutí nezaměnitelného vokálu, který vlastní s nezkrotným rhytm and blues feelingem a soulovým cítěním. "Making Time" je v mnoha ohledech dřevní oslavou těchto stylů, poctou odkazu Marvina Gaye a desce "Voodoo" od D'Angela. Všem těmto postřehům naslouchal Lexxx, jenž se stal producentem nahrávky. Mezi hosty pak naleznete Robina Hannibala (spoluautor a aranže již zmíněné "Sharpness"), Willyho Masona (vokály v "Celebration") a Royce Wood Juniora (klávesové nástroje nejenom v poutavé "Lament").
"Making Time" není přímočarou nahrávkou, na druhou stranu překvapí svou průzračností a organičností. Na odkrytí každé vrstvy je potřeba trochy trpělivosti, pak náhle namátkou vybrané "Message" a "Movement" dostávají nové dimenze obrazotvornosti a výkladů Jamieho vnitřního sevření pro danou věc. Sounáležitost mezi hudební složkou a texty vynikne zejména v samotném závěru, kdy skladby "Skin" a "Dedication" dokonale lámou emoce. Odlehčením jsou naopak křehká, rytmicky houpavá "Little Wonder" s podmanivým kytarovým sólem nebo
odlehčená hlasová exhibice "Thunder".
Woon si během těch čtyř let, zdá se, jasně uvědomoval, kam by se rád hudebně posunul, jak by umírnil vliv současných technologií (i když i ty se zde částečně objevují). Postupným rozkladem, zpětným chodem k základním složkám se dopracoval ke zvuku "Making Time". Čím více času s ní strávíte, tím více se o těchto kompozicích dozvíte. Stojí pevně na základech toho, s čím před mnoha lety odzbrojoval v malých klubech a od čeho se částečně odklonil s vydáním "Wayfaring Stranger" a "Mirrorwriting".
"Making Time" nikam nechvátá a naplno nechává bezbřeze rozvinout univerzum umu Jamieho Woona. Slabinou se může zdát jen fakt, že se celé nese v pomalejších tempech a nějakého výraznějšího úkroku stranou se nedočkáte. Pevně však drží svou celistvostí a výkonem hlavního aktéra.
Jamie Woon přiveze nejenom "Making Time", ale i dřívější nahrávky do pražského Lucerna Music Baru již v sobotu 16. dubna a pozor na brzký začátek, klub otevře již úderem šesté hodiny. Jako support se představí
Jodie Abacus.