Nils Frahm ví, jak se hraje hudba s náhodou v zádech. Prvek improvizace je silný na jeho sólových nahrávkách i při společném hraní s kolegy jako jsou Ólafur Arnalds nebo Jon Hopkins. Ze spontánních džemů se zrodil i jeho aktuální projekt Nonkeen, který 3. května přiveze do Prahy na koncertní večer Music Infinity.

Frahm se v Nonkeen znovu spojil s dvojicí kamarádů Fredericem Gmeinerem a Sebastianem Singwaldem, s nimiž kdysi s muzikou začínal. Trio se setkávalo nepravidelně posledních osm let a z improvizací vznikl materiál, který na začátku února vyšel na albu "The Gamble", jehož název lze přeložit jako hazard nebo risk. Náhoda hraje velkou roli i v samotném příběhu Nonkeen. Gmeiner a Frahm jsou spolužáci ze základní školy v Hamburku, kde se ve volném čase bavili vysíláním vlastní rozhlasové stanice. V létě 1989 se k nim přidal student z východního Německa Sebastian Singwald a od dětské hry s neobvyklými zvuky nachytanými na chodbách školy přerostl jejich projekt v regulérní studentskou kapelu. Její konec ale přišel poté, co se při jejich koncertě zřítil na pódium kolotoč.

Z Frahma se v následujících dekádách stal jeden z nejvýraznějších představitelů post-klasické hudby, zatímco Sebastian Singwald se stal uznávaným skladatelem filmových soundtracků. V polovině minulé dekády se trio znovu potkalo v elektronicko-akustickém projektu Übertonmensch, s nímž vydali album a EPčko na značce právě Nilse Frahma Atelier Musik. Aktuální podoba Nonkeen se zrodila z hodin improvizací v nejrůznějších provizorních zkušebnách, kde trio (klavír, basa, bicí) hrálo jen pro radost a občas své výsledky zaznamenávalo na čtyřstopý magnetofon. Výsledek pak smíchali s terénními nahrávkami a také pozůstatky z jejich školních hrátek. Album "The Gamble", které vyšlo na začátku února na legendární značce R&S, je patřičně neučesané a syrové, plné repetitivních grooveů, ale najdete na něm i meditativní, skoro ambientní momenty.

V Nonkeen ožívá Frahmova láska k hypnotickému minimalismu a jazzové spontánnosti, odkazuje ale i na zlatou éru německého psychedelického rocku sedmdesátých letech, tzv. krautrocku, kdy podobně osobitě ohledávali hranice možností rocku skupiny jako Neu!, Faust nebo Ash Ra Temple. "Je to dojemné, okouzlující album jako příběh, který je za ním," napsal o desce Mixmag, zatímco Mojo album popisuje jako "ódu na improvizaci, rytmus a zvuk."

Role předskokana se zhostí Andrea Belfi - italský skladatel, elektroakustický muzikant a bubeník s osobitým stylem hry. V devadesátých letech hrál v punkových kapelách, od nového tisíciletí se ale už věnuje čistě experimentální hudbě. Spolupracoval s takovými jmény jako Mike Watt, Carla Bozulich, Jóhann Jóhannsson, Nils Frahm či Greg Haines, má ale za sebou také spoustu sólových počinů, které vydává na labelech Room40, Miasmah či Häpna. Jeho umělecké instalace zdobily galerie po celém světě.