Večer však zahajovala Calpernia Addams, která se s Patrickem Wolfem zcela náhodně potkala za velkou louží. Jejich setkání přineslo nečekaný zvrat, kdy jí právě Patrick pomáhá s dokončením její chystané desky a vzal ji sebou i na aktuální tour. Sice byl její set velmi krátký, zato ale nabitý informacemi, každou skladbu totiž uvedla komentářem, o čem je, jak kdysi byla bláznivá showgirl, jak zpívala v kostele, byla v armádě... Samotné písničky byly komorní, Calpernia se i sama doprovázela na autoharp. V závěru večera se pak ještě vrátila, aby si zahrála s aktuálním Wolf triem, její hlas by ale i pasoval do duetu "Magpie", kde by hravě zastoupila part Marianne Faithfull; na ten však bohužel nedošlo.

Na neuchopitelného Patricka Wolfa se pak čekalo a z ubíhající časomíry před policejní hodinou se zbytečně ukrajoval dostupný čas, to však ještě nikdo netušil, že se nakonec vše protáhne o dobrou půlhodinku a hlavní aktér bude spíše k nezastavení. Aktuální sestava jeho doprovodu čítá jen dva členy: baskytaristu Drew Campbella (ten v jeden moment zasedl i za klavír) a bubeníka Maxe Laudera a většina skladeb byla svým způsobem ohlodána na syrovou kostru, nad kterou uhrančivě vládl (jako obvykle) Patrickův vokál. On sám střídal tři nástroje, nejvíce prostoru však strávil s kytarou v ruce, pak u klavíru a tradiční housle spíše odpočívaly. Setlist se upravoval za běhu (což u něj není taky žádná novinka), neb místy byly problémy s doladěním kytary a jednu píseň nakonec odzpíval jen tak a capella.

Evidentně se těmito prostoji s laděním nechal nikterak rozhodit (nedošlo tak na zkratovité jednání, které třeba proběhlo minule v Paláci Akropolis) a byl v dobrém rozpoložení, vtipkoval a nechal se unášet přívětivostí publika. Sice nebylo narváno, ale atmosféra nijak nepokulhávala; v nabroušené "Tristan" to vřelo, jak se patří. V čem tedy tkvěla ona proměna na "The Wildsound Tour"? Slib nového zvuku byl spíše šikovně zamaskován v onu určitou syrovost, dravost a nezkrotnost Wolfova projevu, s kytarou byl v určité chvíle dokonale srostlý, jako by byla jeho nejvěrnějším nástrojem. Využití elektronických pomůcek tak skončilo na minimu (několik málo předtočených zvuků, které spouštěl Max). Energie byla hnána živými bicími a basovými riffy, více nebylo potřeba, svým způsobem to byla určitá paralela k jeho divočejším začátkům.

Na rekapitulační "Sundark And Riverlight" už usedlo dostatek prachu, nové album má být mnohem divočejší, temnější, protože se Patrick dle svých slov nyní cítí více jako Godzilla, King Kong nebo jiná příšera (vše vzniklo při jeho komentáři promítaných fotek), doby jeho zahledění do jednorožců jsou prý pryč. Mohli jsme z něj ochutnat novinku "Wake The Wildsound", jinak svou pozornost spíše stáčel do minulosti (i když natočení zmíněného dvojalba z dnešního pohledu bere spíše jako největší chybu, která jej mohla potkat). Došlo tak na podmanivé "Augustine", "Bitten", "Wind In The Wirres", hitovku "Bluebells" nebo emocemi nabitou krásku "House" z pět let staré desky "Lupercalia".

Samotný setlist byl místy kostrbatý, Roxy bylo teprve čtvrtou zastávkou aktuální štace (ohlášené na poslední chvíli). Trio sice bylo hudebně skvěle sladěné, šlapalo, ale selekce písní, zdá se, vznikala již za sprintu. Kontrasty nálad se střídaly jako na rychle běžícím pásu, kdy baladické věci (ždímající dřeň titěrných pocitů) například náhle roztrhl tvrdý beat "To The Lighthouse" a závěrečný (přídavkový) mush-up s "A Boy Like Me" spíše rozjel rozkol v názorech fanoušků - jedni byli nadšeni, druzí současnou tvář Patricka Wolfa příliš nekvitovali a volali po dřívějších podobenstvích. Kratičká "The Railway House" jen za doprovodu Calperniiny autoharp byla přilepena zcela nečekaně před finále s "Get Lost". Během té hodiny a tři čtvrtě se toho stihlo nakonec požehnaně, a Praha tak možná prvně zažila plnohodnotný set bez krácení díky časovému omezení.

Patrick Wolf opět potvrdil, jaký je to nepolapitelný a jasně rozpoznatelný chameleon, kterého nic nezastaví, zejména tehdy, pokud je u něj vše v určité rovnováze a povede se sladit s natěšeným publikem. Selekce skladeb byla dost atypická i pro něj a na mnoho očekávaných kusů prostě nedošlo, byla to však poctivá porce. Škoda jen oněch prostojů, které bortily kontinuitu celého večera.