Ohledně jejich odchodů a návratů na scénu je to trochu jako na houpačce. Právě probíhající šňůra však vůbec nemusela proběhnout, vše však nakopla loňská nabídka zahrát si opět v Riu. Odtud už se rozvinulo celé turné A-ha k desce "Cast In Steel", které se o minulém víkendu zastavilo i v Norimberku. Předskokanem se stal Marcel Brell, německá obdoba našeho Voxela, Sebastiana nebo Pavla Callty, kterého doprovázel baskytarista a bubeník. Jeho album "Alles Gut Solang Man Tut" bylo kostrou zhruba půlhodinového setu, kdy se buď doprovázel na akustickou kytaru nebo usedl ke klavíru. Publikum se však nenechalo příliš zblbnout a spíše očekávalo Mortena a jeho partu.

Ačkoliv měla zmíněná nahrávka "Cast In Steel" hrát hlavní roli, sehrálo v setlistu spíše minoritní úlohu a nejvíce prostoru dostalo jejich druhé album "Scoundrel Days" (paradoxně z něj nevyšlo místo na asi největší hit "Manhattan Skyline"). Je otázkou, zda to měla být určitá paralela, že se nyní jedná o druhý návrat na scénu, případně, že tato nahrávka bude letos slavit třicet let od vydání. Průřez kariérou byl spíše věnován začátkům a éra po novém miléniu byla vzata též jen z rychlíku a nedošlo ani na skvostnou baladu "Summer Moved On".

Na co se fanoušek mohl těšit? Scéna byla postavena skromněji, přebytečné efekty a nahuštěné videosekvence byly v taktéž ústraní a celá show stála na muzice a neoblomném vokálu Mortena Harketa, který s přibývajícím věkem neztrácí nic ze své nezaměnitelnosti, spíše naopak, dozrává a i starým písničkám dává novou tvář. Nemalou devizou byla Anneli Drecker, která se po letech vrátila jako doprovodná zpěvačka, která k Mortenovu hlasu pasuje asi nejlépe a chvílemi byla svým nejenom tanečním výkonem největší fanynkou A-ha v celé hale.

Začalo se zostra náloží hitů - "I've Been Losing You", "Cry Wolf" nebo mrazivými emocemi nabitá "Stay On These Roads" (s upraveným aranžmá hlasů v refrénech) patří k nadčasovým skladbám, které se s lety prostě neohrají. Nechyběla ani klasika The Everly Brothers "Crying In The Rain" coby duet Mortena s Anneli, což je vždy dech beroucí moment. Po koncertní stálici, tentokráte pořádně vygradované "We're Looking For The Whales", přišel čas na první překvapení. Krásku "Velvet" odzpíval Pål Waaktaar-Savoy, sice ji měl hlasově položenu mnohem níže než Morten, neztratila ale nic ze svého kouzla. Fanoušci A-ha ji však znají z prvního alba Pålova projektu Savoy "Mary Is Coming"; upravená verze se pak objevila až na comebackové "Minor Earth Major Sky". Magne Furuholmen posléze vtipkoval, že on taktéž není žádný Morten, ale s kytarou v ruce s přehledem dal song "Lifelines", v ní si dovolil vtěsnat i pár vět v němčině s děkovačkou norimberským fanouškům. Stařičkou "Here I Stand And Face The Rain" zahajovala sama Anneli, až v druhé sloce se na scénu vrátil Morten Harket.

Publikum se touto části nechalo trochu zmást a na mnohem silnější reakce se muselo čekat až do vypalovačky "Foot Of The Mountain", promarnili tak výtečnou "Sycamore Leaves", v níž Pål ukázal, jak skvělý je kytarista (stejně tak v hutné "Move To Memphis"), jenže to nejsou očekávané hity. "Foot Of The Mountain" však prvně zvedlo celou halu, hymnická "Hunting High And Low" se svou pompézností zakončila hlavní blok.

Přídavky byly již jednou velkou krasojízdou, mezi energetickou "The Sun Always Shines On TV" a bondovskou grácii "The Living Daylights" se atypicky vtěsnala akustická verze "Under The Makeup", jež bez smyčcových kudrlin dostala mnohem civilnější výraz a Morten v ní jednoznačně exceloval. Upozaděné "Cast In Steel" se tak v tuto chvíli dostalo největšího aplausu a zcela zaslouženě. Úplný závěr již tradičně patřil všemi vyhlížené "Take On Me". Sice se na několik hitů vůbec nedostalo, nikdo z haly ale nemohl odcházet nespokojený, i když selekce vedle rádiově ověřených vavřínů nabídla i oblíbené kompozice čistě z desek.

Nejednalo se však o žádné přehnané (možné) opětovné loučení s fanoušky - Magne již někde i zmiňoval, že by už příště na žádné turné nevyrazil, ale o poctivý koncert, oslavu hudby A-ha. Morten, Pål a Magne k nám sice asi nikdy nepřijedou, ale vydat se za nimi se vždy oplatí. I v tomto případě totiž platilo, že není potřeba žádné přehnané extravagantní show, když máte silné skladby a zpěváka, jakým je právě Morten (i když na koncertech není zrovna příliš výřečný a tuto práci vždy přebírá Magne). Netypický setlist přinesl hned několik příjemných bonusů a blízká či vzdálená budoucnost naštěstí zůstává otevřená.