Davům, líně se točících kolem barů, hrál na uvítanou norský EDM producent Sonny Alven, jehož jméno bychom si asi měli zapamatovat. Ne že by snad jeho set, čerpající mimo jiné i z devadesátkového eurodanceu, byl nějak převratný, ale vzhledem k tomu, jaké si Kygo volí předskokany, z něj asi brzy bude velká hvězda. Uznejte sami: do Roxy si tehdy přivezl Thomase Jacka, který se tam o půl roku později vrátil už coby hlavní hvězda a s sebou pro změnu dovezl norského DJe skrývajícího se pod přezdívkou Matoma. A ani on už dnes nepatří mezi nounejmy.

Podobně vyrůst by mohla i na belgickém nezávislém labelu Different Recordings vydávající Anna Of The North. Synthpop s dreampopem mísící hvězdička má temnou image i hudbu evokující Halsey nebo Lorde, ale její hlas připomíná spíše Lauren Mayberry z CHVRCHES. V doprovodu bubeníka, multiinstrumentalisty a efektů míchající její zpěv s přednahranými vícehlasými vokály předvedla solidní vystoupení, které navnadilo na seznámení se s její tvorbou hlouběji.

Kygo se za těch sedm měsíců, které uplynuly od berlínské Lollapaloozy, kde na nejmenším pódiu v odpoledních hodinách vystupoval, hodně změnil. Jeho stage už netvoří jen DJský koutek s promítací plochou za zády. Už je to velká show. Světel je tolik, že jimi je třeba osadit dva mohutné trojúhelníky, které tvoří dominantu pódia, a kolem pultu s klávesami, drumpady a dvojicí iPadů jsou čtyři obrovské kosočtvercové obrazovky seskládané tak, aby korespondovaly s Kygovým trademarkovým logem a ještě zbylo místo i na záběry na jeho ruce.

Namísto za pultem začala show pádem plachty, za níž se severská hvězda ukázala nejprve zpoza piána, na němž odehrála jednoduché intro. Po přesunu za pult už to ale začalo vypadat jako klasický Kygův koncert. Ikonický kšilt dozadu a tanec připomínající kopulační pohyby nechyběly, ruka zběsile mávající ve vzduchu už ale většinou ano. Autor hymny k Ultra Music Festivalu totiž měl co dělat, aby na klávesách stíhal odehrát těch pár not, které jeho písně i remixy mají a které se spolu s tropical housovou produkcí, jíž se proslavil, postaraly o jeho mezinárodní průlom.

První hlasitější reakce publika probíhaly u promosinglu "Stay", v němž se Forem rozezněly předtočené vokály Elly Henderson. Ještě známější je ale Kygův remix "I See Fire" Eda Sheerana, díky němuž si norský DJ poprvé doopravdy řekl o pozornost. Fanoušci zvyklí na letícího draka a vůbec líbivé obrázky živoucí a pestré fauny, která za Kygem na projekcích běžela na Lollapalloze, ale tentokrát nevěděli co s očima. Nápaditá doprovodná videa k hudbě byla zredukována na abstraktní a nicneříkající výjevy, jimiž maximálně jednou za půl minuty proletělo zmiňované kosočtvercové logo. Nuda a jeden z důkazů, že Kygo dělá vše proto, aby se vyrovnal EDM hvězdám typu Calvina Harrise či Aviciiho, čímž jeho dřívější jinakost naneštěstí mizí.

Tím dalším a pochopitelně i mnohem důležitějším důkazem je samotná hudba, která se od svěžího tropical housu s blížícím se květnovým vydáním prvotiny "Cloud Nine" stále více profiluje jako stádovitá taneční muzika, kde od sebe jednotlivé písně rozeznáte maximálně podle hlasu hostujícího zpěváka či zpěvačky. Jinak jsou ale na místě obavy, že to bude ta stejná EDM masírka, kterých si na komerčních rádiích můžete celý den pouštět do aleluja, a rozdíly mezi jejich interprety nepoznáte. Příkladem za všechny budiž ukřičená příšernost jménem "I'm In Love".

Je to rozhodně škoda, protože ještě před pár měsíci zněl Kygo neotřele a jeho berlínský set nepostrádal organickou strukturu a živelnost, které v Praze se setem připomínajícím spíše narychlo pospojované singly s remixy scházely.

Co se týče remixů, mezi nimi jednoznačně čněl mashup "No Diggity/Thrift Shop", klasika "Sexual Healing" od Marvina Gaye či "Wait" od na Colours a Szigetu už brzy vystupujících M83.

Z vlastních věcí zaujaly hlavně singly. A zatímco "Raging" je navzdory účasti sympaťáků z Kodaline tuctovka, u "Nothing Left" s Willem Heardem, známým hlavně z četných spoluprací s Rudimental, jste po dlouhé době neměli pocit, že posloucháte pořád tu stejnou písničku dokola.

Závěr se vůbec docela vydařil. Kromě hitové "Stole The Show", v němž se na sál snesly konfety, Kygo zavzpomínal i na Coldplay remixem jejich, respektive Hopkinsovy "Midnight", a v závěrečné "Firestone" se přesunul k piánu, u něhož jej živým zpěvem doplnila Anna From The North, aby se po dvou refrénech oba přesunuli zase za pult, od něhož jeho největší hit dokončili výbuchem bílých papírových rolí.

Zda se z Kyga stane namísto nadějného nováčka tuctová, prázdná věc, vůči níž je třeba se vymezovat, se dozvíme v květnu, jedno je ale jasné už teď. I když byl v Praze jen docela dobrý, neměli bychom pozadu nechávat fakt, že jako umělec bez jakéhokoliv dlouhohrajícího nosiče dokázal hodně dopředu vyprodat třítisícovou halu, do níž se lidi přijeli bavit za opravdovou muzikou, namísto toho, aby ji jen zprostředkovaně sledovali v televizi pomocí cen Anděl.

Ta reálná muzika totiž žila právě tam, nikoliv na naškrobeném galavečeru pod patronátem kontroverzního podnikatele. A ať už si o Kygovi myslíte cokoliv, pořád se tomu, o čem muzika a reálná kultura opravdu je, přiblížil mnohem víc než kdokoliv z těch, co se v Hudebním divadle Karlín plácali po zádech. A že šli mladí lidé radši na koncert, než aby seděli u televizního přenosu, je pro budoucnost hudebního průmyslu mnohem lepší zpráva, než že nějakou cenu dostal ten či onen.