Pojďme nejprve k vašim hudebním počátkům. Kdy jste začala zpívat?

Těsně poté, co jsem se naučila otvírat pusu, jsem si s tatínkem zpívala The Beatles nebo Rolling Stones. Pak jsem od šesti do deseti let chodila na hudební konzervatoř ve Štrasburku, kde jsem studovala klavír, zpěv a hudební nauku. V devíti letech jsem začala skládat vlastní věci a ve dvanácti z toho začaly být písničky. Do svých patnácti jsem chodila dál na klavír na ZUŠ, když už jsem žila tady v Praze. V šestnácti letech jsem toho ale nechala, protože jsem měla spoustu jiných starostí, co takhle zpívající slečny mívají.

To znamená…

Když jsem se třeba ponořila do nějakého vztahu, tak jsem nic neskládala. Do toho jsem řešila také maturitu, poté přijímačky na vysokou školu, studium na vysoké škole, pak druhou vysokou školu… Až potom jsem se k tomu postupně začala vracet a před osmi lety jsem potkala Jordana, který je herec a muzikant, a právě on mě hodně povzbudil v tom návratu k hudbě. Pochopil, že hudba je v mém životě to, co mě nejvíc těší a naplňuje, a tudíž naznačoval, že bych se tomu měla věnovat víc a zároveň mi dodával hudební sebevědomí, které mi zprvu dost chybělo. Druhým zásadním momentem bylo, že si mě kapela Lucie vybrala do titulní role v hudebním dramatu "Lucie - Větší než malé množství lásky", v němž vystupuji už přes dva roky. Když vystoupení skončí, lidi tleskají ve stoje. Čili další zdroj nějakého ujištění, že v tom zpívání nejsem úplně mimo… A posledním klíčovým okamžikem bylo setkání s Jirkou Burianem. Tak nějak náhodou jsme spolu začali zkoušet, nahrávat, až z toho vznikla deska.

Lidi vás znali spíš jen jako zprávařku z Novy. Jak jste se dostala do muzikálu?

Pozvali si mou kolegyni z Novy na roli zprávařky do muzikálu. A ona si na mě vzpomněla a toho si velmi cením, protože místo toho, aby potenciální konkurenci odřízla, tak jim o mně řekla. Na castingu usoudili, že to nebylo úplně špatné a že bych mohla pro jistotu v druhém kole zkusit i hlavní roli Lucie. Do té si mě nakonec vybrali, a já samozřejmě trnula strachy, jestli to zvládnu… Až reakce publika a kritiky mě ujistily v tom, že to snad není úplný omyl.

Takže vám to dodalo odvahu a vydala jste se sólovou cestou?

Asi jsem o tom uvažovala, ale možná bych to nikdy neudělala, kdybych nepotkala toho člověka, který se mě producentsky chopil, což byl v tomhle případě ten Jirka. Před dvěma lety mě vezl spolu s Jordym z Colours of Ostrava domů a náhodou se stočila řeč na to, že zpívám a skládám vlastní věci. Našel si mě na YouTube a ozval se, že bychom mohli něco spolu udělat. Přišel za mnou, v kuchyni jsem mu přehrála pár svých věcí, on si něco nahrál a asi za dva dny mi poslal zaranžovanou písničku. Naprosto mě fascinovalo to, co se dá s tou základní kostrou udělat za zázrak, když na to někdo má talent a možnosti. Postupně jsme pracovali na dalších věcech, hodně jsme toho napsali spolu, jezdili na hudební soustředění na chalupu mojí babičky, a nakonec jsme s Jirkou a Jordanem složili skoro dvacet písniček. Na desce jich je třináct. Ta francouzská, co Jirka nahrál v té mojí kuchyni, je na albu předposlední.

Předtím jste už zpívala někde v kapele?

Se svými pisničkami jsem v pubertě koncertovala po literárních kavárnách nebo jsem vystupovala v klubu Radost FX s kapelou Ivana Krále, kde jsme hráli jeho repertoár. Tam jsem působila hlavně jako klavíristka. Mezitím jsem odjela studovat do Francie, pak jsem byla v Bruselu, Berlíně a po návratu do Prahy jsem poprvé v životě založila kapelu, kde se mnou hrál basák Jakub Chaba, který hraje s Jordym v kapele Peter Pan Complex. Kapela fungovala tak rok a půl a bylo to fajn, ale cítila jsem, že to není přesně to, co chci. Bylo to hodně folkové, alternativní.

Na albu není žádná česká písnička. Nikdy jste české texty nepsala?

Já nějaké písničky v češtině mám, akorát nejsou na desce. Myslím si, že nemám problém zpívat v češtině, ale asi jsem nechtěla mít trojjazyčnou desku, asi by to bylo koncepčně divné. Navíc v té češtině opravdu jako textařka nijak neexceluju, takže se za ty svoje texty zatím spíš stydím. Je ale pravda, že mi hodně lidí říkalo, že kdyby to bylo česky, tak by to mělo komerčně větší potenciál. Já ale nechtěla přistupovat na jakýkoliv druh kalkulu, jen proto, abych zvýšila šanci, že bude deska úspěšná nebo aby mě hráli v komerčních rádiích. Tímto způsobem nechci uvažovat.

Vaše deska mi něčím připomíná Lanu Del Rey. Hledala jste u ní inspiraci?

To mi říká hodně lidí, ale já to tam s výjimkou jedné písně moc neslyším. Neslyší to tam ani programový ředitel Radia 1 Pierre Urban, který se mě zeptal, jestli jsem se náhodou nezbláznila, když jsem v rozhovoru pro Elle řekla, že to někomu tu Lanu připomíná. To bylo vtipné. Ale vidíte, říkáte to i vy, a já nevím, čím to je. Já v tom spíš slyším trochu The Beatles, kteří jsou pro mě nekonečným zdrojem hudební inspirace. Stejně tak staré rhythm and blues, tudíž to může někomu připomínat Amy Winehouse, která má v tomto ohledu podobné uvažování. Zřejmě asi poslouchala ty samé věci, které poslouchám já. Pak jsou tam popové postupy, na které můžou být lidi zvyklí u Adele nebo třeba Sama Smithe. Myslím, že to odpovídá tomu, co se teď děje ve světové popové scéně. Třeba Rihanna teď vydala desku a já žasnu nad tím, kolik jejích písniček se zvukově podobá těm mým. Rozdíl je ovšem v tom, že ji naše komerční rádia hrát budou, protože je to značka Rihanna, zatímco nám ta sama rádia vysvětlí, že jsme příliš alternativní.

Kdo ze současných interpretů je vám nejbližší?

Z těch současných poslouchám třeba Paola Nutiniho. Hraje moderní rhythm and blues a je evidentní, že vyrostl na Stevie Wonderovi, Marvinovi Gayeovi a má takové hudební cítění, za které bych podepsala smlouvu s ďáblem. Pak miluju Arctic Monkeys a jejich desku "AM" považuju od dob Beatles za možná nejlepší počin v rock-popovém světě. Není tam jen jedna dvě dobré písničky a zbytek vata, což je dneska trend, který mě strašně štve. Z českých věcí poslouchám Prago Union a Tata Bojs, kteří se právě vyhnuli tomu divnému systému rádií a našli si posluchače jinou cestou. Jinak ale inklinuju k tomu, co už bylo, to znamená 60. a 70. léta.

Jak vnímáte odezvu lidí na vaši tvorbu?

Jeden ze způsobů, jak zjistit nějakou průběžnou odezvu, třeba je, když si na YouTube pustím klip k mému prvnímu singlu "Waiting". Pod ním se rozvinula neskutečně srandovní diskuze, kde se střetávají moji hodně intenzivní hejtři s lidmi, kteří se mě snaží zastat, což mě dojímá. Je dobře, že ta písnička a klip vyvolávají nějaké emoce. Možná i proto jsme za něj dostali nominaci na Hudební ceny Anděl. Dalším kanálem, kde získávám nějakou zpětnou vazbu, je Facebook nebo Instagram, kde máme po každém koncertu nové příznivce. Feedback při koncertech jsem se ještě nenaučila střízlivě vnímat, protože jsem pořád uvězněná ve své trémě, která mi neumožňuje se plně soustředit na to, jestli se publikum nudí nebo baví. Každopádně deska vychází 25.března, a já jsem hodně zvědavá na to, co mi lidé řeknou po křtu alba, který bude 12.dubna v Lucerna Music Baru. Tímto všechny srdečně zvu!

Dvakrát jste předskakovala zpěvačce Zaz. To musela být asi pořádná tréma, zvlášť když byl přeplněný sál.

Je to nervový zápřah a kolikrát se přistihnu, jak mi projede hlavou otázka, jestli mám právo tam vůbec stát. Předskakovat je těžký, ale zase si říkám, že se tomu publiku může zalíbit něco z toho, co děláme. Každopádně nefunguju tak, že bych se s někým porovnávala a že bych se tím pádem hroutila z toho, že je třeba Zaz stokrát lepší zpěvačka než já. Samozřejmě, že je! To, co je na mé desce, ovšem není exhibice mého pěveckého výkonu, je to v podstatě písničkářství. Ten souboj s mými vnitřními démony stále trvá, pokaždé se znovu bojím vylézt na podium, ale každý potlesk je léčivý. A pak mě hodně povzbuzují pozitivní reakce hudebních kritiků. Toho si fakt cením a těší mě, že nepodlehli předsudkům, které by vůči mně mohli mít.

Říkáte, že nejste majitelkou velkého hlasu. Chodíte někam na zpěv?

Pořád se dokopávám k tomu, že začnu někam na zpěv chodit, ale já chodila na tu konzervatoř ve Štrasburku, kde mi hlas zlikvidovali během čtyř let a pak jsem kvůli tomu chodila rok na foniatrii. Skoro jsem žádné hlasivky už neměla.

Jak se to vůbec stalo?

To je složitý příběh o tom, jak jsem šla v šesti letech na přijímačky, kde řekli: "Jé, to je hezká talentovaná holčička, tak my jí dáme hned do druhého ročníku, protože bude taková roztomilá mezi staršími dětmi a bude zpívat sóla v kostele". Takže jsem přeskočila první ročník, kde se vyučovala technika a úplně jsem si ten hlásek zhuntovala. Když mi bylo deset, tak jsem mluvila jako staré rozbité rádio. Po roce se mi hlas vrátil, ale do dneška mám pocit, že je slabší, než by mohl být. Takže se těch učitelů zpěvu trochu bojím. A určité riziko vidím i v tom, že lidi, kteří chodí na hodiny zpěvu, dost často pak zní stejně, což mi vadí.

Měli s vaším projektem problém v televizi?

Když jsem nastupovala na Novu, tak jsem oznámila, že mám kapelu. S mojí prací ve zpravodajství to nemá nic společného. Umělecká licence skýtá věci, které mohou být i lehce dekadentní, nekonformní a punkové. Televize to naštěstí chápe a akceptuje.

Chtěla byste se prosadit i v zahraničí?

Je to něco, o co bych se chtěla pokusit. Udělám si asi pár výletů třeba do Paříže. Ale nedělám si iluze, že by na mě někdo někde nedočkavě čekal. Ale budu ráda za posluchače kdekoli. Díky internetu už dnes hudba nemá hranice, což je úžasné.

Kde vás teď můžeme slyšet v rádiu?

Náš první singl "Waiting" hraje Rádio 1, Spin, Kissy, TV Óčko… Rádio Express si vybralo o trochu mainstreamovější písničku "Velvet Dress". A větší komerční rádia se to zatím bojí nasadit, protože je to z jejich pohledu riskantní. Pochopitelně mě trápí, že odvaha nebo ambice programových ředitelů reálně udávat nějaký směr není větší. Z české tvorby jednoduše recyklujou pořád dokola to, co se už osvědčilo, tedy kytarový pop o čtyřech akordech. Ale pak je vtipné, že vedle toho pouští ty zmiňované záležitosti typu Adele, Sam Smith, Hozier nebo Rihanna, které nezní o nic víc popově než ty moje takzvaně alternativní písničky, jenže holt, když to funguje venku a dělá to ta velká čísla… Českému interpretovi tu šanci bohužel nedají, dokud jeho tvorba nemá několik milionů shlédnutí na YouTube… A to mě nemrzí ani tak kvůli sobě, ale proto, že se mezi muzikanty pohybuju, a vidím, jak je ten systém paradoxně nutí snižovat kvalitu jejich tvorby. Tedy v případě, že se hudbou chtějí živit.