Nejlépe se píšou písně v době, kdy člověk proplouvá neklidným obdobím svého života. Ať už jde o emoce pozitivní, či negativní, spousta songwriterů je odrazí, ať už chce nebo ne, do nálad svých skladeb, do vyznění svých textů i do not melodií. Phil Collins v tomto není jiný, a i když ho lze těžko podezřívat z toho, že těmto nepříjemným životním okamžikům nadbíhá schválně, využívat je umí ve svých písních velmi umně.

U alba "Both Sides" tomu nebylo jinak. Zpěvák prožíval krach svého dalšího vztahu, a možná i proto udělal spoustu věcí rozdílně než na předešlých deskách. Poprvé napsal do bookletu sleevenote. Výrazně se osamostatnil. Všechny nástroje si nahrával na desku sám, v domácích podmínkách, a tím jako by přidal štempl na její celkové vyznění. Je plná citu, rozjitřených emocí, temnoty, smutku i určité politické naštvanosti.

Jeho smutná nálada se rozprostřela do táhlých tichých melodií, které málokdy někde štípnou, píchnou nebo vystrčí osten. Titulní píseň se však svou aranží a melodií, rytmičností a drajvem vyjímá. Nechybí ani příslovečný tah na branku, a tak hned otvírák je zároveň jednou z nejsilnějších částí nahrávky, kterou sám interpret považuje za jednu ze svých nejoblíbenějších.

Pozitiv je zde však víc, tím nejvýraznějším, nejhitovějším a abychom přidali ještě jedno nej i nejemotivnějším je balada "Everyday". Druhý z trojice singlů nahrávky připomíná všechny dobré stránky Collinsova skladatelského umu, kde se tyčí jako kostelní věž nad vším hlavně jeho schopnost složit skvělou melodii.

K celkovému vyznění alba přispívá i stopáž jednotlivých písní. Nejkratší z nich trvá bez dvaceti sekund rovných pět minut, ostatní jsou často o minutu i dvě delší, nemluvě o živých verzích na bonusovém disku. A jelikož druhé polovině desky chybí moment překvapení, začíná zde celkem logicky padat řetěz a i po několikerém poslechu je složité udržet v těchto pasážích pozornost. Výjimkou budiž znovu neomylně zvolený poslední singl "We Wait And We Wonder", ve kterém si Collins zahrál i na dudy.

K celkově znovu spíše pozitivně vyznívajícímu hodnocení díla tak znovu přispívá druhý bonusový disk, na kterém mimo několika koncertních verzí písní (titulní skladba má zde hned dvě, které jsou obě povedené, ale u autora recenze o chlup vede v unplugged podání) nechybí B-strany singlů, včetně jedné coververze Collinsových oblíbených The Impressions "I've Been Trying".